Evropský deštník nad Balkánem?

„Velká bouře se valí na Srbsko, ale chybí mu deštník." 20. března popsal těmito slovy ministr zahraničí Srbska a Černé Hory Vuk Drašković pozici demokratických sil v Srbsku před tlaky nacionalistů. Deštník měla podle něj poskytnout EU v podobě posunutí termínu o konečném vydání Ratka Mladiće do Haagu, který byl stanoven na 5. dubna. K tomuto kroku nakonec skutečně došlo, když Carla del Ponteová prohlásila, že Bělehrad spolupracuje s Haagem. Avšak nabízí se otázka, jestli Brusel poskytl ten správný deštník.

Důvodů, proč ministr Drašković vyjádřil obavy před nacionalisty, je mnohem víc a Haag je pouze jedním z nich. Podle mnohých bude na Balkáně rok 2006 rokem zásadných změn. EU a USA se vyjádřily, že do konce roku chtějí ukončit rozhovory o budoucím statusu Kosova. 22. května se v Černé Hoře konalo referendum o nezávislosti této republiky. Budoucnost srbské vlády je nejistá, a tak je možnost vypsání předčasných parlamentních voleb relativně pravděpodobná, přičemž průzkumy veřejného mínění ukazují, že největší podporu má právě nacionalistická Srbská radikální strana. Podle nevládní organizace CESID, zabývající se rozvojem demokracie a pozorováním voleb v Srbsku a Černé Hoře, by Srbskou radikální stranu volilo 38 % voličů, zatímco nejsilnější proevropskou Demokratickou stranu 28 %.

Haag jako bič

Haag se stal v zemích bývalé Jugoslávie synonymem pro spravedlnost, naději, tlak, nespravedlnost, politiku, nutnost. Vlády s tamějším tribunálem (ICTY) spolupracují jen neochotně a je velkým otazníkem, zdali by vůbec spolupracovaly, kdyby nepotřebovaly finanční pomoc z Bruselu, Washingtonu, MMF nebo Světové banky. Soudě podle chování světových mocností, byla by odpověď pravděpodobně negativní. Ovšem postjugoslávské země tuto pomoc potřebují a současná evropská politika „cukru a biče" se zatím ukazuje jako produktivní. Problémem je, že Bruselu slábne „bič", a hrozí, že za nějakou dobu už nebude účinný. Problémem však není „bič" jako takový, ale jeho špatné užívání. Jinými slovy, moc se kalkuluje, „politikaří".

Dlouhou dobu převládalo v Srbsku přesvědčení, že haagský tribunál je protisrbsky zaměřený. Toto přesvědčení se v průběhu času začalo měnit, když Haag dovolil Bělehradu, aby některé obviněné soudily srbské soudy. Ovšem i nadále byla více jak polovina obyvatel přesvědčena o haagském „dvojím metru", hlavně když byly vyvíjeny tlaky na Bělehrad, aby předal všechny generály a plukovníky obviněné z válečných zločinů v Kosovu. Politici ze Srbské radikální strany (SRS) namítali, že obviňováni jsou jenom Srbové, zatímco ani jeden kosovský Albánec. Tyto hlasy utichly, když byl obviněn i tehdejší premiér Kosova Ramush Haradinaj.

Posledním bodem „konfliktu" nacionalisté versus Haag byl Ratko Mladić. Hlavní prokurátorka ICTY Carla del Ponteová neustále tvrdila (a stále tvrdí), že se Ratko Mladić skrývá v Srbsku a že vláda ví, na kterém místě. Odpůrci spolupráce opět namítali, že tak silný tlak je vyvíjen jen na Bělehrad, zatímco k Chorvatsku se v případě Anteho Gotoviny přistupuje „měkčeji". Tento argument ztratil na váze, když EU nezahájila rozhovory o přistoupení do doby, než byl Ante Gotovina zatčen na Kanárských ostrovech. Tehdy nacionalistům došly „náboje" a téma Haagu na nějakou dobu odložili.

Nové buzení začalo přicházet v několika vlnách. Propuštění Ramushe Haradinaje z Haagu, dokud nezačne jeho proces, a povolení, aby se vrátil do politiky, vyvolal protesty nejen ze strany SRS, ale také demokratických sil v Srbsku. Radikálové namítali, že se jejich předseda Vojislav Šešelj také dobrovolně vzdal, že také čeká na zahájení procesu, ale přitom nemá právo ani komunikovat s médii (aby nezasahoval do politiky), natož aby byl propuštěn, dokud nezačne proces. Přitom je obžalován z méně závažných zločinů než Ramush Haradinaj. Demokratické strany tento krok označily za provokaci, ale také se ozvaly hlasy, že Haag těmito kroky úmyslně posiluje pozice SRS.

Poslední události - sebevražda bývalého prezidenta Republiky srbská krajina Milana Babiće a smrt Slobodana Miloševiće - vrátily situaci ohledně Haagu tam, kde byla na začátku. Navíc se kosovským premiérem stal Agim Çeku, bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), v Srbsku obviněný z válečných zločinů proti civilistům v konfliktech v Chorvatsku a Kosovu.

Vyjádření Carly del Ponteové, že Srbsko spolupracuje s Haagem, se tehdy muselo brát především jako politický krok, nikoli jako fakt. Právě proto se zdá, že ICTY a s ním i Brusel ztrácí donedávna účinnou zbraň při vynucování spolupráce.

Poslední rozhodnutí ministrů zahraničních věcí členských zemí EU zastavit rozhovory s Bělehradem, dokud Ratko Mladić nebude zatčen, se na chvíli zdálo být, že EU pochopila vážnost situace. Přerušení rozhovorů přineslo Srbsku malé politické zemětřesení v podobě demise místopředsedy vlády Miroljuba Labuse a následně roztržku v Labusové straně G17. Stop z Bruselu mělo ještě jedno pozitivum. Srbsko zahájilo mnohem větší policejní akci s cílem zatknout Mladiće, kterou začalo zatýkáním údajných spolupracovníků, kteří tvořili síť jeho ochránců. Zadržování těchto lidí jen potvrzuje již dříve opakované věty, že Bělehrad ví, kde se skrývá obviněný generál. Proto do jisté míry překvapuje prohlášení Javiera Solany, že Unie uvažuje o obnovení rozhovorů, v případě že se ukáže, že Srbsko dělá vše proto, aby zatklo Mladiće. Tento postoj je pochopitelný z jednoho pragmatického důvodu. Není v zájmu ani jednoho státu, aby se Srbsko oddálilo od současného Bruselu. Navíc by jakákoliv izolace pomohla radikálním strukturám. Jenomže „obchodování" s balkánskými politiky vždy bude zname­nat smlouvání a deštník, který EU nabídla a stále nabízí, má několik děr.

Kosovská hádanka

Největší dírou je ustupování a nerozhodnost. Evropské státy pozdě pochopily, že některé země na balkánském poloostrově nejsou schopny vyřešit své mezistátní, mezietnické a často také vnitrostátní problémy a potřebují pomoci. Někde se asistence ujaly s větší aktivitou (například v Chorvatsku), někde s aktivitou menší (Rumunsko) a někde se zdá, že čekají, až se problémy vyřeší samy, respektive že nevědí, jak k problému přistoupit (Kosovo).

Zdá se, že právě Kosovo se může stát pro EU klíčovým při dalším vývoji evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Pokud úspěšně vyřeší kosovský problém bez negativních následků v regionu, mohla by EU najít účinný recept do budoucna. Kosovo má však příliš mnoho „ale", aby se stalo „návodem" pro další oblasti. Hlavním problémem je, že proti sobě stojí dvě strany (srbská a kosovskoalbánská), které se možná domluví na většině sporných bodů, ale rozhodně ne na tom nejdůležitějším - konečném statusu provincie. Kosovskoalbánská strana trvá pouze na nezávislosti - a nic krom toho nepřipadá v úvahu -, zatímco srbská strana si je vědoma, že kontrolu nad Kosovem asi již nikdy mít nebude (rozhodně ne nad jeho větší částí), není ale ochotna vzdát se kusu svého území, nota bene toho, jejž Srbové pokládají za kolébku své státnosti, kultury a národa jako takového. Bělehrad v konečném důsledku nabízí Kosovu širokou autonomii, prakticky nezávislý stát, jenž by však nebyl mezinárodně uznán. Tady se střetávají dva pohledy. Na straně Srbů jsou mezinárodněprávní argumenty, zatímco na straně kosovských Albánců argumenty realistické - v Kosovu tvoří 90 % populace a kontrolu nad většinou území drží právě etničtí Albánci. Naděje, že se jedna strana vzdá svého stanoviska, jsou nereálné, stejně jako je nebezpečné jednostranné rozhodnutí. Ani jeden srbský nebo kosovskoalbánský politik není ochoten přistoupit na návrh druhé strany. Znamenalo by to pro něj přinejmenším politickou sebevraždu.

Současná situace v Kosovu, rétorika světových politiků a expertů, chování mezinárodních činitelů v Kosovu, schvalování většiny návrhů kosovskoalbánské strany (a prakticky žádného ze strany srbské), pasivita při řešení útoků na menšiny (hlavně na Srby) nasvědčují tomu, že jsou to kosovští Albánci, kdo je nyní mnohem blíže cíli. Tvrzení politiků, že „konečný status zcela jistě nebude jako před rokem 1999", že „by si Srbové měli uvědomit realitu", že „Velká Británie podporuje Prištinu" či že „by se Kosovu měla dát podmíněná nezávislost", jsou jednoznačná. Navíc není slyšet, že by Kosovo zůstalo v rámci Srbska nebo že by nedošlo k rozdělení území Srbska. Trvá se pouze na tom, že nedojde k rozdělení Kosova. Když k tomu připočteme, že princip „standardy před statusem", který byl dlouhou dobu mantrou mezinárodního společenství v Kosovu, byl jen fikcí, pak je zřejmé, že Kosovo míří k nezávislosti. Jenomže za jakou cenu?

Kosovskoalbánští politici již mnohokrát prohlásili, že současná situace je neudržitelná a že hrozí vypuknutí násilností, pokud Kosovo nezíská nezávislost. V provincii existuje mezietnické a sociální napětí. Mezietnické se snaží držet pod kontrolou mezinárodní jednotky KFOR a mezinárodní správa UNMIK, ovšem socioekonomické zatím nekontroluje žádná instituce. Nezaměstnanost v Kosovu se pohybuje kolem 50 % (jen pro porovnání, v Iráku je mezi 30-40 %) a zatím to nevypadá, že by se situace měla radikálně zlepšit.

Všem je jasné, že osamostatnění Kosova nepřinese této provincii sociální stabilitu a ekonomický progres bez toho, aby se změnil samotný přístup místních obyvatel a politické elity k demokratickoprávním principům. Samostatnost zdaleka neznamená, že stát bude prosperovat. Příkladem může být na jedné straně Tchajwan (prosperující, ale mezinárodně neuznaná země) a na straně druhé Albánie nebo Bosna a Hercegovina (země socioekonomicky a politickoprávně nestabilní, a přitom mezinárodně uznané).

Socioekonomické problémy jsou fakticky problémy mezietnickými a mezistátními (a nejedná se o balkánské specifikum, ale o tradiční celosvětový trend). Důvod pro jejich neřešení neleží v problému mezistátních vztahů, ale vnitrostátních - v prosazení práva, potlačení kriminality a korupce nebo provedení nepopulárních ekonomických reforem. Nedostatečná reakce EU na výroky o eskalaci napětí pak vyvolává dojem, že hrozby mohou být (v případě jiných než rétorických tlaků) efektivní.

Takové výroky však nejsou hlavním problémem kosovské hádanky. Největší obtíží je odpovědět na otázku, co bude po vyhlášení konečného statusu. Na jedné straně skutečně existuje nebezpečí, že v případě, že Kosovo nezíská samostatnost, dojde v něm k masovým nepokojům, tentokrát namířeným proti mezinárodním příslušníkům. Příčinou by přitom jednoznačně byla frustrace. A nakolik jsou evropské země ochotny bojovat a riskovat životy svých vojáků, dostatečně hovoří situace v Iráku. Na straně druhé stojí velký otazník: co se stane, pokud Kosovo získá nezávislost? Dojde k dominovému efektu nejdříve na Balkáně a poté i v jiných částech Evropy, především na Kavkaze?

Je jasné, že na společenské a politické scéně v Srbsku, Makedonii a v Bosně a Hercegovině dojde k radikalizaci. Nacionalistické nálady by asi nejdříve vypukly mezi Srby, a to jak v samotném Srbsku, tak v Bosně a Hercegovině, kde by bosenští Srbové vznesli požadavek na oddělení od Bosny a Hercegoviny (BaH) - i přes tvrzení některých evropských politiků, že budoucnost Kosova nebude založena na univerzálním principu, ale bude omezena pouze na Kosovo. Dominový efekt by pak velice rychle zasáhl celý Balkán; stranou by nezůstali ani Chorvaté v BaH, Srbové v Černé Hoře a Albánci v Makedonii, jižním Srbsku nebo v Černé Hoře.

Druhým regionem je Kavkaz. Moskva se vyjádřila, že rozhodnutí o budoucím statusu Kosova musí být univerzálním řešením. Když vezmeme v úvahu její aktivity v Gruzii (Abcházie a Jižní Osetie) nebo podporu Arménie při jejím sporu s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, pak je jasné, proč tak činí.

Z důvodu geografické blízkosti jsou pro evropské země mnohém důležitějším problémem balkánské záležitosti. I kdyby k žádnému dominovému efektu nedošlo, což je málo pravděpodobné, bude se muset Evropa střetnout s velice silným srbským nacionalismem. Nacionalismus je v Srbsku, stejně jako i jinde na Balkáně, součástí společnosti, s čímž se budou muset smířit všichni - jak na samotném Balkáně, tak v ostatních částech Evropy. Otázkou je pouze to, která strana ho bude kontrolovat - radikálové, nebo modernisté (umírnění)? V zájmu všech je druhá z variant a zatím se zdá, že tomu tak bude - jenomže co budoucnost? Osamostatnění Kosova vrhne srbský nacionalismus do náruče radikálů (SRS), kteří s ním operují mnohem lépe než modernisté. Přitom je známo, že Srbsko (ačkoliv není na Balkáně nejvyspělejším státem) je zcela jistě největším hybatelem tamějších událostí. Jestli je Bosna a Hercegovina závislá na stabilitě a modernizaci Srbska a Chorvatska, pak je Balkán závislý především na stabilitě Srbska, které disponuje významným geopolitickým potenciálem.

Politika (ne)ustupování

V souvislosti s nacionalismem otevírá problém Kosova ještě druhou dimenzi, která donedávna nebyla v centru zájmu světové veřejnosti. Je jí albánský nacionalismus. Více než sto let byl ve stínu ostatních balkánských nacionalismů - řeckého, srbského, chorvatského, bulharského -, aby se v závěru devadesátých let dostal na vrchol. V současné době je pro stabilitu Balkánu tou největší hrozbou a v kombinaci s nacionalismem srbským představuje výbušnou směs. Ustoupení jednomu z nich automaticky posiluje oba (pokud Kosovo získá nezávislost, zesílí jak nacionalismus v Srbsku, tak ambice albánských nacionalistů v Makedonii, jižním Srbsku a v Černé Hoře). Navíc existuje reálná možnost spojení albánských území do kompaktního celku, což v březnu tohoto roku podpořil i albánský ministr zahraničí, když prohlásil, že se Albánie nebude bránit změnám hranic mezi Albánií, Kosovem a Makedonií.

V devadesátých letech minulého století, během konfliktů v bývalé Jugoslávii, našlo mezinárodní společenství (hlavně USA) cestu k vyřešení konfliktu - nekompromisní potlačení velkosrbského a velkochorvatského nacionalismu. Srbský nacionalismus byl potlačen vojensky a chorvatský hrozbou, že dopadne podobně jako ten srbský. Kdyby ustoupilo jen jednomu z nich, posílily by oba. Proto bylo nutné porazit oba koncepty, které stály proti sobě a ohrožovaly celý region.

Velkoalbánský nacionalismus zůstal neporažen. Neustálé ustupování nacionalistickým aspiracím etnických Albánců hrozí nejen tím, že se znovu probudí srbský nacionalismus, ale i tím, že balkánský region bude opět uvržen do násilí. Toto nebezpečí bude existovat do té doby, dokud nebudou tyto aspirace poraženy.

Evropa v současné době stojí před nepříjemnou výzvou. Buď se poučí z minulosti, dokud není pozdě (pokud už není), a začne řešit kosovský problém chytře a nekompromisně, ne kalkulováním a nejistým ustupováním, jak to stále činí vůči Prištině a částečně vůči Bělehradu. Nebo se nepoučí a zopakuje svou roli z devadesátých let, kdy jen pasivně pohlížela na jugoslávské konflikty a vydávala protestní nóty. Problémem přitom je, že kromě „cukru" v podobě lákavé nabídky členství v EU nemá Brusel prakticky žádný bič, kterým by přinutil místní politické elity, aby spolupracovaly. Ačkoliv finanční investice pro integraci regionu stojí Evropskou unii mnohem méně než jeho případná destabilizace, uklidnění situace na Balkáně vyžaduje kromě finančních také mnohem aktivnější a tvrdší investice politické.

Autor je studentem mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.