Evropské dilema a my

Evropa řeší dilema: snížit (nebo alespoň nezvyšovat) produkci potravin a přitom udržovat zemědělskou krajinu, chránit přírodu a zlepšovat sociální strukturu a úroveň venkova. To vše v podmínkách globalizace zemědělského a potravinářského trhu. Celoevropské zadání řeší Komise i jednotlivé členské země v rámci svých přírodních a společenských podmínek. Jak jsme na tom my?

Podporujme agrotechniku!

Věda a pokroky agrotechniky vedou ke zvýšení výnosů. Máme je za této situace podporovat? Jednoznačně ano! Se zemědělstvím se vleče mnoho hříchů minulosti, které škodí nejen přírodě. Vodohospodářství se podřizovalo zemědělské produkci, takže vodoteč musel být přímý, nejlépe vybetonovaný, aby co nejrychleji odváděl vodu. Ta se nesměla rozlít a niva okolo musela být vydrenážovaná, aby se pícnina dala sklízet mechanizací. Cíle bylo dosaženo: voda skutečně rychle odteče a po dvoudenním dešti se vyhlašuje třetí stupeň povodňové aktivity.

Pitná voda je strategická surovina, ale stačí navštívit (přes zákaz vstupu) první ochranné pásmo nádrží na pitnou vodu a vidíme běžně obhospodařovaná pole ve splachové oblasti. Kalné vody v řekách po dešti dokumentují erozi. To vše si žádá selektivně snížit výměru a zornění zemědělské půdy, případně její zalesnění. Ostatně lesy také patří pod širší zemědělský resort. Z podobných motivů, které mění potoky v nekonečné betonové necky, vysazují lesníci plantáže na palubky a statisticky je vykazují jako „lesy".

Pro snížení zornění půdy a odchod od plošných stejnověkých smrkových monokultur jsou vyšší výnosy vhodnou kompenzací. A také nutno doufat v racionální využití podpory EU. Ta začíná ustupovat od podpory množství k podpoře kvality zemědělství, přírody, krajiny a venkova jako celku. Existují programy jako „Obnova environmentální funkce území" nebo „Zlepšování infrastruktury ve vodním hospodářství", které by mohly v případě vhodného využití minulé hříchy napravit.

Pokud jde o lesy, je k dispozici program „Obnova lesního potenciálu". Jeho využití ovšem vyžaduje zásadní změnu v chápání pojmu „kalamita". Skutečná kalamita v českých lesích proběhla v minulosti, kdy naši předkové založili hlava nehlava stejnověké smrkové monokultury. To, že je napadne kůrovec nebo poláme vichřice, je jen logický důsledek. Proto je nutno dbát, aby prostředky z položky „Investice do lesů" nebyly využity k založení nové kalamity, na niž doplatí naši potomci.

Biotechnologie

Splnění Lisabonského požadavku konkurenceschopnosti v zemědělství jednoznačně vyžaduje nové technologie. Jednou z nich jsou transgenní („geneticky modifikované") organismy, které se ve světě rychle šíří. Z politických a ekonomických důvodů orgány EU tuto metodu - jedinou z bohaté palety biotechnologických metod - zneužily a šířením strachu a pověr mezi Evropany z ní ve spojení s iracionálním značením vybudovaly antiimportní bariéru.

Ve skutečnosti dojdeme u transgeneze při hodnocení poměru riziko/užitek k nižším hodnotám než u jiných biotechnologických metod šlechtění. Riziko je vyšší např. u radiační mutageneze, kde neznáme ani počet mutací, ani jejich vlastnosti, ani případné zdravotní a ekologické dopady. Užitek mutageneze je také menší, protože její výsledek je náhodný a vyžaduje zdlouhavou selekci. Kromě toho je běžné, že s požadovanou mutací vznikají další, nechtěné. Somaklonální variabilita má podobné nectnosti. EU ovšem ve svých směrnicích z roku 1990 (v rozporu se skutečností) označila transgenezi za jedinou rizikovou metodu šlechtění.

Transgeneze přitom v současné, tzv. první generaci, zaměřené na pěstitele, dává šlechtitelům nástroj, aby napravili, co člověk způsobil tím, že přenesl kukuřici do Evropy, kde se stala obětí zavíječe, proti kterému nemá obranu. Podobně byl na bělehradské letiště přenesen americký škůdce bázlivec, který v Evropě nemá biologickou kontrolu šíření. V obou případech transgeneze dodává chybějící regulační faktory. Při racionálním využití může nejen zredukovat chemizaci a zvýšit výnos, ale také snížit energetické vstupy (a produkci skleníkových plynů), případně omezením orby potlačit erozi. (Už je připravena i druhá generace plodin, zaměřená na suroviny pro ekologické postupy chemického průmyslu, jako jsou biodegradovatelné plasty a maziva.)

Až se odbourají nesmyslné předpisy (v Evropě nejrestriktivnější z celého světa), které obrovsky zdražují uvedení transgenních plodin do praxe, nastoupí plodiny výhodně upravené z hlediska výživy (např. složení tuků, odstranění alergenů, lepku atd.). Specialitou bude tzv."pharming" vyrábějící v rostlinách suroviny pro farmacii.

Biopaliva

Na celoevropské zemědělské dilema se hledají celoevropské odpovědi. Jednou z nich je i nepotravinářské zemědělství, o kterém byla na národní i evropské úrovni vypracována řada dokumentů. O některých směrech jsme se již zmínili (pharming). Význam zemědělské produkce surovin pro chemický průmysl bude stoupat s cenou nafty a blížícím se vyčerpáním fosilních uhlíkatých zdrojů. Dnes je nazýváme „paliva", ale ukazuje se, že 10 % „paliv", které potřebuje chemický průmysl, se bude nahrazovat hůře než oněch 90 % spotřebovaných jako zdroj energie - a poptávka se obrátí k zemědělství. Bude také podporována politicky - požadavkem na „obnovitelné zdroje" a snížení emisí skleníkových plynů.

Nejznámější složkou nepotravinářského zemědělství v celé EU je právě náhrada fosilních paliv. Bionafta a bioetanol se staly (až příliš) populárními tématy dne, takže je dosti obtížné pod politicko-ekonomickým nánosem hledat racionální základnu. Je zřejmé, že normy jejich použití v pohonných hmotách musejí být v EU jednotné a musejí je respektovat výrobci motorů. Jednota ovšem nemůže být v jejich výrobě. Pro nás je poměrně snazší bionafta, neboť řepce se u nás daří a výzkum a šlechtitelství jistě přinesou zlepšení ekonomiky jejího pěstování. Právě u této plodiny je ale transgeneze brzděna obavou z přenosu transgenů na plevelné rostliny. Je aktuálním úkolem tyto mnohdy spekulativní obavy experimentálně ověřit a vyvinout metody genetické modifikace, která by se nepřenášela pylem (transgen v plastidech).

U biolihu je situace horší. Nemáme podnebí středozápadu USA ani Brazílie. Která surovina by byla vhodná? Jelikož lihovar musí běžet kontinuálně celý rok, jeví se nejlepší suchá semena - pšenice nebo kukuřice. Prověří-li se však energetický přínos, zjistíme, že u pšenice jsou to pouhá 2 %, protože 98 % z energie uložené v zrnu pšenice se spotřebuje na její vypěstování, sklizeň, dopravu, uskladnění a zpracování na etanol. Je to velmi drahý zisk akumulované sluneční energie. Pro kukuřici mluví možnost použít transgenních odrůd, jak s rezistencí na škůdce, tak snášelivostí totálních herbicidů, což by ekonomiku jejího pěstování zlepšilo. Je tu ale limit klimatu: ne všude je pěstování kukuřice na zrno rentabilní. Třetí možný zdroj - cukrovka - má problém, neboť se nedá celoročně skladovat. Rozhodování tedy není jednoduché.

Ekozemědělství

Svým způsobem přispívá k řešení evropského zemědělského dilematu ekologické zemědělství. Při stejném objemu produkce poskytne více pracovních příležitostí a dbá na šetrnost k přírodě včetně hospodářských zvířat. To je přínos, za který zákazník platí „daň" v podobě vyšší ceny za „bio" produkty. Marketingové zdůvodňování této „daně" vyšší kvalitou a zdravotní prospěšností je neopodstatněné a mnohdy na hranici serióznosti. Patří sem např. demonstrativní odpor k transgenním plodinám, který sice nemá s filozofií ekologického zemědělství nic společného (bez problémů používá radiační mutanty, člověkem vytvořené nepřirozené hybridy apod.), ale získává trh pověrčivých a neinformovaných zákazníků ochotných si za heslo „bez GMO" připlatit. Ekologické zemědělství je jak na národní, tak na evropské úrovni politicky a dotačně podporováno. Jeho další rozvoj však závisí na ochotě zákazníků onu „daň" pro přírodu platit.

Česká situace

Jaké jsou v této celoevropské situaci naše další pozice? Z doby socialistických družstev a státních statků jsme krom mnoha špatného zdědili ve srovnání s četnými členskými státy jednu výhodu - velké výměry farem. Naši zemědělci také vynikají vysokou erudovaností a s tím spojenou otevřeností k nových technologiím. Přispívá k tomu i kvalitní výzkumná základna. Co však vyžaduje zlepšení, je bezprostřední napojení praktických zemědělců na výzkumnou akademickou obec ve smyslu „extenzí" běžných v USA. V době internetu a traktorů řízených přes družici by to neměl být problém.

Mnoho je nutno vykonat ve vztahu zemědělců k přírodě. Na tom se minulý režim silně negativně podepsal. Od jednotlivostí, jimiž jsou pneumatiky v potoce a ledabylé ukládání hnoje, až po instrukce předsedy traktoristům, aby raději jezdili po poli, protože údržba cest zvyšuje náklady. Likvidace včelstev nevhodně provedeným postřikem insekticidu jsou nepochybně rovněž projevem malé technologické kázně.

Česká republika je pramennou oblastí významných evropských řek. Je veřejným tajemstvím, že jejich největším znečišťovatelem je zemědělství. Také toto dědictví z minula musí ustoupit a vodoteče se musejí přestat podřizovat zemědělským zájmům. Významnou roli zde hraje lesní hospodářství. Návrat ke smíšeným, věkově různorodým porostům dřevin, které do dané oblasti ekologicky patří, je cestou, již je nezbytné za pomoci fondů EU nastoupit. Ani zde přitom nemůže poptávka po dřevní hmotě dominovat zájmům vyvážené přírody a obnovení její kapacity zadržovat srážkovou vodu.

Ekologické zemědělství si u nás najde svůj okruh zákazníků a pěstitelských možností daných přírodními limity. Např. v oblasti s výskytem zavíječe se při současném odmítání transgenních plodin nikdo nebude snažit pěstovat „bio" kukuřici, protože její produkce by byla silně kontaminována mykotoxiny. Ostatně s úbytkem podílu zákazníků s pověrčivým vztahem k transgenním plodinám dojdou i ekologičtí zemědělci k názoru, že právě tyto plodiny jsou při vhodném použití k přírodě nejšetrnější.

Nejen pro nás, ale pro celou EU je kritické, aby byl rozhodovací proces v oblasti zemědělství racionální a maximálně vědecky podložený. Základem je poměr riziko/přínos, kam se kromě biologických a ekonomických faktorů musejí zahrnout i faktory společenské. Tento poměr vede k návrhu určitého opatření, které se musí jako hypotéza verifikovat srovnáním možných škod vyvolaných při jeho přijetí nebo nepřijetí. Pokud takové srovnání mluví ve prospěch nepřijetí (škody vzniklé přijetím jsou vyšší), je nutné hledat alternativní opatření.

Politicky prosazovaný „princip předběžné opatrnosti" je zcela nevhodný emocionální nástroj, který zakládá opatření pouze na riziku a následně je neverifikuje. Jeho základní premisa o „nedostatečnosti vědeckých poznatků" je falešná, protože žádný vědec neprohlásí, že jeho poznatky k dané kauze jsou vyčerpávající. Míra „dostatečnosti" je politicky libovolným kriteriem k zakázání čehokoli. Světová katastrofa, kterou vyvolalo rozhodnutí na principu předběžné opatrnosti v případě DDT, kupodivu není pro EU dostatečným varováním - ani přes miliony životů (zejména dětí), kterými se za tuto „chybu" zaplatilo. EU naopak z důvodu legalizovat svou ochrannou politiku prosazuje daný princip na mezinárodní úrovni v podobě tzv. Cartagenského protokolu.

Nyní jde o to, aby se deklarované dlouhodobé progresivní principy evropské i národní zemědělské politiky projevily v praxi. Evropa nemá podmínky pro velkoplošnou produkci, jež mají např. USA, kde v produkčních oblastech neexistuje krajina, ale pouze výrobní zemědělská plocha. S tím je nutno počítat a nedeformovat zemědělství politikou a legislativou zaměřenou pouze na krátkodobé cíle. Negativních příkladů bylo v tomto směru už dost.

Autor je profesorem Univerzity Karlovy a prezidentem sdružení BIOTRIN.