Emancipace od Ruska není pouze radar
Emancipace od Ruska není pouze radar
V souvislosti s blížícím se termínem schvalování umístění protiraketové základny - onoho „radaru" - se stále více brousí nože na obou stranách barikády. Jelikož argumenty té barikády, která základnu odmítá, mi zní velmi cize, poněvadž jsem - přes veškeré výhrady vůči zahraničně-politické praxi USA - vcelku rozhodným zastáncem posilování transatlantických vazeb, tak se jimi zde nehodlám zabývat. Až na čestné výjimky jsou buď pomýlené, nebo zavání bolševismem.
Argumenty některých příznivců výstavby základny ale též často vykazují jistou míru nedomyšlenosti. Asi nejtypičtějším příkladem je protimluv, v jehož rámci se na jedné straně říká, že Rusko se „radaru" nemusí obávat, poněvadž ten je přece namířen proti tzv. darebáckým státům v čele s Íránem, aby se ale jedním dechem (pod dojmem letního konfliktu v Gruzii) dodávalo, že je třeba vnímat rozpínavost a agresivní politiku soudobého Ruska, když zvažujeme (ne)podporu americké základně na našem území. Logicky se tedy nabízí otázka - má být tedy ona základna namířena na Rusko, nebo na Írán či Sýrii? Proč na jedné straně Kreml chlácholit a na druhé straně jím strašit?
V tomto argumentačním duchu ostatně tápe sama Topolánkova vláda, která je, resp. její valná část (k výjimkám náleží např. ministr školství za Stranu zelených Liška, jenž „radar", nejspíše v duchu dědictví zeleného deklaratorního pacifismu, odmítá) nositelem finalizace myšlenky vystavět v ČR onu nešťastnou základnu. V tomto bodě by bylo poctivé přiznat, že americká vojenská přítomnost na našem území je pro nás symbolem toho, že ve střední Evropě končí dominance ruského impéria (pod jakýmkoliv názvem). Samotný Kreml to ostatně nevnímá jinak a navíc se skutečně jedná pouze o symbol, jelikož z vojensko-technického hlediska podle všech mých informací, které mám od insiderů, jež se podílí na vládní politice a měli možnost nahlédnout přímo do amerických vojenských dokumentací k základně, tato pro Rusko hrozbu nepředstavuje.
Zkrátka bylo by dobré jasně říci, že naše geopolitická orientace směřuje jinam než v letech (zhruba) 1943 až 1990 a že za nejlepšího možného garanta naší suverenity nepovažujeme výbojné Rusko či kverulantskou Francii, ale USA - zemi, se kterou máme jako malý stát a národ nejméně špatných zkušeností. Dlužno dodat, že Topolánkova vláda tak ústy některých svých představitelů činí.
Ovšem v tomto momentu je třeba vyřknout také ono pověstné bé. Odpoutáme-li se od Ruska vojensko-politicky, tak to k plné nezávislosti na něm prostě nestačí. Dnešní pojímání bezpečnosti má vícero rozměrů a z nich ten nejdůležitější není jiný než ekonomický. Chceme-li se razantně vymezovat proti Rusku, tak se od něj musíme emancipovat v prvé řadě v rovině surovinové, a tudíž i energetické. V tomto ohledu se zpětně jeví jako fantastický nápad vést k nám ropu z Ingolstadtu a plyn z Norska, ovšem nahradit tím ruské zdroje nelze. Vymanit se ze surovinové závislosti na Rusku je holt věc proveditelná velmi obtížně, projekt Nabucco je věcí nejistou a jiné zdroje složité a drahé.
Co ovšem ovlivnit lze poměrně snadno, je možnost neprivatizovat strategické podniky do rukou ruského kapitálu, vesměs úzce spjatého s vládnoucí kremelskou garniturou. Není to sice problém takového významu jako dodávky ropy, ale odevzdat do rukou společnosti ze země, vůči které se chceme strategicky vymezovat, společnosti, jakou je navíc onen u nás nechvalně proslulý Aeroflot (trocha ironie neuškodí), firmu natolik strategického významu jako Letiště Praha či ČSA, je nonsens. A nevidí-li v tom problém ministr této, vůči Rusku se vymezující vlády Martin Říman, který to prohlásil v rozhovoru s ruským místopředsedou vlády Žukovem, mám potom takový ten pocit „malého človíčka", že je to vše jen jedna velká stínohra odehrávající se někde vysoko nade mnou. Poněvadž, chci-li se od velkého exbratra skutečně odpoutat, tak mu nemůžu dávat klíč od domu.