Ekologické pravdy a mýty

Centrum pro studium demokracie a kultury uspořádalo ve spolupráci s pražským Centrem pro ekonomiku a politiku v září seminář "Ekologické pravdy a mýty", jenž se uskutečnil u příležitosti českého vydání knihy Juliana L. Simona Největší bohatství. Na semináři, který moderoval prezident České republiky Václav Klaus, vystoupil ekolog a publicista Ivan Brezina, poslanec Parlamentu ČR a ministr průmyslu a obchodu Martin Říman a předseda Strany zelených a poslanec Parlamentu ČR Martin Bursík. V následujícím textu naleznete to nejzajímavější, co na semináři zaznělo.

Ivan Brezina

ekolog a publicista

V rámci klimatologie prý panuje "vědecký konsenzus" o tom, že lidstvo produkuje skleníkové plyny, které způsobují škodlivé globální oteplování. Shodlo se na tom "2 500 největších světových odborníků" sdružených v Mezivládním panelu OSN pro klimatickou změnu (IPCC). Kde se ale představa "vědeckého konsenzu" vlastně vzala? Kdo a s jakým cílem ji vytvořil? Proč je v hysterické mediální kampani jedna z mnoha vědeckých hypotéz vydávána za "prokázanou skutečnost"? Proč jsou umlčovány hlasy odborníků, kteří naopak povrchní představu o globálním oteplování zpochybňují?

O kriticích IPCC z řad tzv. klimaskeptiků se v českých médiích prakticky nedozvíte. Například podle Jiřího Svobody se nacházíme v teplé části přirozeného klimatického výkyvu. Při podobném výkyvu ve středověku bylo v Česku klima ještě asi o 2 stupně Celsia teplejší než dnes, takže se v Polabí pěstovaly melouny. Dnešní oteplování podle Svobody pomalu končí a bude se ochlazovat.

Z českých médií se nedozvíte ani o kritice základního dogmatu, z něhož dnes závěry IPCC vycházejí. Je jím proslulý graf hokejky, vytvořený americkým klimatologem M. E. Mannem. Na vodorovné ose je na něm vynesen čas od 10. století, na svislé ose pak odchylka průměrné teploty na severní polokouli od střední teploty 20. století. Graf vypadá po celé délce jako vodorovná tyč, ale ve 20. století se strmě zvedá nahoru jako čepel hokejky. Má dokumentovat údajný nepřirozený skokový vzrůst teplot, k němuž došlo po roce 1900, tedy v době, kdy lidstvo začalo produkovat skleníkové plyny.

Základní logická chyba této úvahy spočívá už v tom, že pouhá korelace dvou jevů je bez důkazů automaticky vydávána za kauzalitu. V roce 2003 kanadští autoři S. McIntyre a R. McKitrick práci profesora Manna přezkoumali a zjistili, že obsahuje celou řadu metodických i věcných chyb. Jejich opravená verze grafu má ve středověku vyšší výchylku než dnes. Uctívači skleníkových plynů to nedokážou vysvětlit. Že by snad Přemyslovci pálili ropu a uhlí?

V českých médiích se nedočtete ani o tom, že katastrofická tvrzení IPCC jsou založena na podvodu. V červnu 1996 vyšel v americkém deníku Wall Street Journal článek profesora Fredericka Seitze, někdejšího prezidenta americké Akademie věd. Ve zprávě IPCC, která prošla vědeckou oponenturou, si Seitz všiml skoro čtyřiceti dodatečných změn, které recenzenti neautorizovali. Ukázalo se, že editor zprávy, kterým byl americký klimatolog Benjamin Santer, tajně vypustil klíčové sdělení, podle něhož zatím žádná vědecká studie neprokázala, že za klimatickou změnu může produkce skleníkových plynů. Naopak do zprávy implantoval formulaci se zcela opačným významem: "Studie naznačují, že na globální klima mají vliv lidské aktivity."

Česká média nám toho ale zatajují mnohem víc. Nedozvíme se z nich, že když v roce 1992 ekologisté a politici připravovali Summit Země v Rio de Janeiru, padesátka odborníků zveřejnila tzv. Prohlášení klimatických vědců. Varovali, že aktivisté se pokoušejí zastavit ekonomický růst drastickými opatřeními bez ohledu na vědeckou nejistotu, která ohledně oteplování panuje. Navzdory tomu byla v Riu přijata Rámcová úmluva OSN požadující stabilizaci skleníkových plynů, jež v roce 1997 vyústila v Kjótský protokol. Klimaskeptici na to obratem reagovali tzv. Heidelberským apelem, protestujícím proti "iracionální ideologii, pseudovědeckým argumentům a falešným datům". Dosud jej podepsalo 4 000 vědců včetně 72 nositelů Nobelových cen.

V roce 1998 vznikla petice vyzývající americkou vládu k odmítnutí Kjótského protokolu, vycházejícího z "vadných předpokladů". Pod záštitou Oregonského vědeckého institutu ji zorganizoval zmíněný profesor Seitz. "Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že lidské uvolňování skleníkových plynů způsobuje katastrofické oteplování zemského povrchu a změny klimatu," psalo se v tzv. Oregonské petici. Během prvních šesti týdnů ji podepsalo 15 000 vědců, z toho 2 100 z oblasti klimatologie a příbuzných oborů. Dnešní počet signatářů přesáhl 20 000.

Význam Oregonské petice byl tak obrovský, že se ji ekologisté pokusili zdiskreditovat. Připisovali do ní jména celebrit typu Spice Girls či herců ze seriálu M.A.S.H., která pak s hlasitým křikem "objevovali" jako důkaz, že jde o podvod. Organizátoři proto museli všechny podpisy zpětně ověřovat. Profesor Seitz o petici řekl: "Mlčící většina vědecké komunity promluvila proti podvodu politiků a médií o katastrofálním oteplování. Petice odráží jejich frustraci a znechucení ze zneužití vědy k propagaci politické agendy."

Klimatolog Fred Singer zdůrazňuje, že žádný vědecký konsenzus o oteplování neexistuje. Jde o záměrně vytvořený mediální mýtus. Ale dokonce ani obraz sporu mezi dvěma rovnocennými vědeckými tábory neodpovídá realitě. IPCC má jen asi 2 500 členů. Zastánci teorie oteplování jsou tedy ve výrazné menšině. Početní i odborná převaha klimaskeptiků je mimo jakoukoli pochybnost.

"IPCC vznikl jako skupina environmentálních aktivistů, získal podporu vlád a OSN a ke spolupráci na svých zprávách přizval asi 170 klimatologů," říká Singer. Část vědců ale brzy začala vyjadřovat nespokojenost s politizací celého procesu. Nelíbilo se jim hlavně to, že IPCC varuje před "klimatickou hrozbou", pro kterou ale chybějí důkazy. Výzkum, který Singer provedl v roce 1991, ukázal, že 40 % členů IPCC se závěry panelu nesouhlasí, a 20 % je dokonce označuje za "zavádějící signál pro veřejnost".

Jak významný hlas tedy IPCC představuje? Singer spočítal, že IPCC má 2 100 členů. Zjistil, že většina z nich nejsou klimatologové, ale sociální vědci, ekonomové, političtí experti, vládní funkcionáři a PR specialisté. "Vědecké zprávy" IPCC ve skutečnosti sestavuje jen asi 80 autorů a i mezi samotnými členy IPCC je řada těch, kteří nesouhlasí s "konsenzem". Část z nich dokonce v roce 1996 podepsala už zmíněnou Lipskou deklaraci. Celkový počet jejích signatářů dosáhl stovky, což je srovnatelné s počtem odborníků zastoupených v IPCC. Už jen Lipská deklarace sama o sobě tedy vyvrací mýtus o vědeckém konsenzu.

Spisovatel Michael Crichton v lednu 2003 upozornil, že konsenzus ve vědě je už z podstaty věci nesmysl. Vědci se jím zaštiťují jen v případě, že jejich poznatky nemají dostatečně pevný základ. Nikoho například nenapadne tvrdit, že podle "vědeckého konsenzu" je od nás Slunce vzdáleno 93 milionů kilometrů. "Historicky vzato bylo odvolávání na konsenzus vždy hlavní únikovou cestou pro všelijaké šejdíře, kteří se tak vyhýbali diskusi o problému a kteří tvrdili, že záležitost je vlastně už vyřešena," řekl Crichton. "Kdykoli uslyšíte, že vědci dospěli k nějakému konsenzu, držte si pevně svou peněženku!"

Crichton vysvětluje, že vědecká práce nemá s konsenzem nic společného. Ve vědě totiž neplatí demokracie; přírodní zákony nelze odhlasovat. Konsenzus je záležitostí politiky. Největšími vědci v dějinách byli vždy ti, kteří šli proti proudu; právě zpochybnění konsenzu je totiž to, co naše poznání posouvá vpřed.

Klimatolog Fred Singer k tomu dodává, že ve vědě na rozdíl od politiky není důležitá vůle většiny, ale jen fakta, která se dají ověřit. Rozhoduje tu pozorování, které teorii buď potvrdí, nebo vyvrátí. A přesná satelitní měření podle Singera nepotvrzují výsledky počítačových modelů klimatu, které IPCC uvádí jako údajný důkaz budoucího katastrofického oteplování.

"Představa, že lidé významně přispívají ke globálnímu oteplování, je nejmasivnějším zneužitím vědy, jaké jsem kdy viděl," říká prezident Americké mineralogické společnosti Malcolm Ross. V souvislosti s oteplováním varuje před "politicky korektní vědou", na jejímž základě se přijímají politická opatření. Ta pak houževnatě přežívají i poté, co nové studie ukáží, že teorie, na kterých opatření stála, jsou chybné.

Proč je mýtus vědeckého konsenzu tak tvrdošíjně udržován? Do propagace teorie oteplování se už investovalo příliš mnoho a spousta lidí z ní žije. Oficiální proud klimatologie dostává na výzkum oteplování obrovské sumy peněz. Jen americká vláda do něj každý rok pumpuje dvě miliardy dolarů. Kdyby se ukázalo, že žádná katastrofa nehrozí, zdroje by vyschly. Vládní klimatologové proto musejí "držet basu" a prezentací patřičně "doladěných" výsledků pomáhat šířit strach. Kapři si rybník sami nevypustí.

Politici a aktivisté, kteří prosadili Kjótský protokol, teď hrají o čas. Jakmile se totiž obrovský byrokratický aparát dostane do obrátek, nikdo už nebude zkoumat, proč vůbec existuje. Až se za pár let třeba ukáže, že se příliš neotepluje, dá se to vždycky označit za vítězství: "Vidíte, navzdory skeptikům nás Kjóto zachránilo!"

Václav Klaus

prezident České republiky

Já bych chtěl zdůraznit dvě věci. Jednou z nich je debata o tom, jaká jsou skutečná data a vědecká fakta. Existuje spousta zdrojů, které říkají, že vše je trošku jinak, než bývá standardně vysvětlováno. Druhou věcí jsou informace o těchto faktech. Dominantně jsou publikována fakta jednoho typu a fakta druhého typu naopak vůbec zveřejňována nejsou. Vzpomeňme například knihu Meltdown, která analyzuje, zda ledovce na Antarktidě a v Grónsku tají, nebo netají, a jež dospívá k paradoxnímu závěru, že v poslední době se Grónsko jen a jen ochlazuje.

Martin Říman

poslanec Parlamentu ČR a ministr průmyslu a obchodu

Tvrzení o "neexistenci náhradních zdrojů" je nesmyslné. Je to pohled, který vnímá lidskou společnost jako statickou, nijak se nevyvíjející entitu. Je to pohled z románu Planeta opic. Opice sice dokázaly převzít moc nad lidskou civilizací a udržovat ji, ale nebyly schopny ji nijak dále rozvíjet.

Já osobně rád uvádím příměr s pazourkem. Představme si, že by společnost lovců mamutů byla do té míry "uvědomělá" jako ta naše, že by se trápila evidentním ubýváním pazourkového kamene a zřídila světový panel doby kamenné pro udržitelné čerpání pazourku, protože nejsou k dispozici žádné náhradní zdroje. Této úvaze se všichni po zásluze zasmějeme, ale dnešní diskuse o dělení zdrojů na obnovitelné a neobnovitelné je vedena přesně podle této logiky.

Ale co říct na to, že barel ropy dnes stojí 80 dolarů? Došli jsme k bodu zvratu? Nikoliv! Za průměrnou mzdu si lze koupit o polovinu více benzínu než před deseti lety. To ale není to nejpodstatnější. Důležité je, že lidstvo se nezastavilo a hledá náhradní řešení. Dnes ještě nevíme, zda to budou nová naleziště ropy, dehtové písky, hydráty metanu nebo něco úplně jiného. To nejhorší, co bychom mohli udělat, by bylo začít regulovat ceny a spotřebu ve jménu mýtu o tom, že nejsou náhradní zdroje.

Simon odmítal tolik rozšířené malthusiánství, ať už se týkalo vlastní populační hrozby nebo komodit, které podle "doomsayers" hrozivě ubývaly. Vždy shromáždil dostatek údajů a analýz svědčících o tom, že život na Zemi se zlepšuje, nikoliv naopak. Že neubývá potravin, vody, lesů, energetických zdrojů, čistého vzduchu a vody, ale naopak přibývá. Že moderní průmyslová společnost tomuto trendu zásadním způsobem napomáhá, ne naopak, jak tvrdí ti, kteří nás nabádají, abychom růst zastavili nebo alespoň nějak (administrativně) regulovali.

Své přesvědčení o pokračování uvedených trendů do budoucnosti Simon opíral ne o statistiky o množství dostupných zdrojů či čistého vzduchu, ale o svůj pohled na člověka. Jeho ústřední myšlenkou bylo, že největším bohatstvím jsou lidé. Lidské bytosti podle něj "nejsou jen další žaludky, které je třeba nakrmit, jsou to produktivní a vynalézaví tvorové, kteří pomáhají nalézt tvořivé řešení problémů lidstva, a tak v dlouhodobém pohledu náš život zlepšují. Zdroje nejsou z hlediska vyčerpání nijak závažně ohroženy; vytváří je totiž lidský intelekt, což je neustále obnovitelný zdroj." Simon se často podivoval, proč statistiky uváděly lidi jako pasiva, ne aktiva: "Pokaždé, když se narodí tele, naše HDP na hlavu se zvýší. Jakmile se narodí dítě, HDP na hlavu klesne." Simon byl přesvědčeným zastáncem volného trhu, protože jen v jeho rámci mohou lidé rozvíjet své tvořivé schopnosti, které jsou zárukou toho, že jsme schopni nalézat řešení našich problémů, včetně ekologických.

Jsme na tom dnes, co se týče profesionálního ekologického pesimismu, lépe než před třiceti lety? Obávám se, že nikoliv, možná naopak. Už se totiž jen nediskutuje, ale koná. Al Gore přesvědčuje Arnolda Schwarzeneggera k přijetí Kjótského protokolu. Nefunkční větrné elektrárny zaplavily a zničily evropskou krajinu ve jménu ochrany "neobnovitelných zdrojů" a evropská legislativa zase ve jménu "předběžné opatrnosti" likviduje prostřednictvím tzv. REACH celá odvětví. Kdo je "odpovědný", chodí do práce pěšky, kdo jezdí autem, je buďto zaostalý a nevědomý, nebo arogantní, neosvícený a neevropský.

Potřebovali bychom nového Simona. Nebo alespoň pozorné čtenáře jeho knih.

Václav Klaus

prezident České republiky

Simon říká, že teprve lidé ve vzájemné interakci dávají zdrojům smysl (a zároveň jsou sami zdroji), čímž odmítá statický pohled environmentalistů.

Poté, co byla Simonova kniha vydána v USA a snesl se na ni strašlivý atak, učinil autor velkolepou sázku se svým největším americkým odpůrcem, harvardským profesorem Erlichem, jenž v sedmdesátých letech proslul knihou o populační explozi, v níž předvídal hladomory už někdy okolo roku 1990. Simon dal Erlichovi vybrat deset základních surovin (mj. ropa, uhlí, železo, mangan, zinek, měď, cín) a vsadil se, že za deset let budou ceny těchto surovin nižší než ve chvíli, kdy k sázce došlo. Simon nabídl svůj roční profesorský plat v USA - a vyhrál! Erlichovi se pak nechtělo platit.

Martin Bursík

předseda Strany zelených a poslanec Parlamentu ČR

Je nepochybné, že je na politické reprezentaci, nakolik vytvoří politické a ekonomické prostředí na to, aby zajistila udržitelný rozvoj lidstva, abychom využívali alternativy, které jsou k dispozici, abychom zvyšovali energetickou účinnost, abychom snižovali spotřebu primárních zdrojů energií, abychom postupně orientovali ekonomiku na obnovitelné zdroje a úspory atd.

Dnešní debata v nás má evokovat uspokojení z toho, že necháme-li věci běžet dál, tak se vlastně zas až tak moc nestane; vytvoříme si prostředí bezstarostnosti, protože existuje idea, že um vědců a expertů vždy nějaké řešení najde. Já však pokládám takový přístup za nezodpovědný. ČR je v mnoha ohledech pozadu, přičemž zde existuje celá řada konkrétních impulzů a především dobrých zdrojů z okolních zemí, kam bychom měli orientovat naši politiku.

My vycházíme z toho, že existují externality. Jsou určité činnosti, jež produkují vnější efekty, a ty se pak promítají do stavu životního prostředí. Trh nedokáže externality alokovat a jednou z rolí politiků je je internalizovat. Říká se tomu environmentální spravedlnost. Jde o to, abychom nastavili parametry takovým způsobem, aby výsledný systém byl co nejspravedlivější, aby ten, kdo zatěžuje životní prostředí více, platil více a naopak.

Náš příspěvek ke globálním změnám klimatu je 6,5 mld. tun uhlíku ročně. Zdá se to být marginální, protože tvoří pouhou desetinu celkové roční produkce uhlíku na Zemi. Nicméně izočára nadmořské výšky, kde dosahuje atmosféra bodu mrazu, se každým rokem zvyšuje o 4,5 metru. Například v Alpách se během patnácti let snížilo zalednění. Ty proměny jsou velmi významné. Je to vidět, a to je nejen téma pro environmentalisty, ale i pro průmysl.

Z bezpečnostních a strategických důvodů bychom měli snižovat závislost na fosilních palivech a, pokud je to možné, rozvíjet alternativy. Například větrné elektrárny nejsou mixéry na ptáky. Větrné elektrárny se enormně vyvíjejí, existují mezi nimi trabanty i rolls royce a ty nejnovější, které můžete od letošního roku vidět mj. v Krušných horách, jsou elektrárny, které nemají převodovku, nemají náplň oleje, jsou daleko tišší a mají každý list rotoru otáčivý podle směru větru počítačem. Jde o stroje, které jsou na špičkové úrovni.

V knize Juliana L. Simona mě zaujala kapitola, která je pro tuto publikaci myslím charakteristická. Jmenuje se "Kdy dojde ropa? Nikdy!". Ona kapitola nás má uvést do chápání toho, že chce-li někdo hovořit o konečnosti nějakého zdroje, musí umět počítat jeho množství. To ale nedokážeme, to neumíme, můžeme pouze odhadnout. V kapitole jsou seřazeny argumenty pro uvedenou tezi a čtvrtý z nich mluví konkrétně o tom, že tu je ještě palivo, které bychom mohli vyrábět nikoli z fosilních látek, ale z nově vypěstovaných plodin, například z palmového či sojového oleje.

Čím dále postupujeme, tím více ztrácí představa nekonečnosti na smysluplnosti. Autor od ropy odchází k obnovitelným zdrojům energie a říká, že ve skutečnosti nám jde o službu ropy, ne o ropu samotnou. Co to znamená? Argument, že ropa nedojde, je nesmysl, čímž se paradoxně dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu, s čím já u Simona souhlasím - a to jsou alternativy, koncentrace na náhradu ropy obnovitelnými zdroji energie.

Naší odpovědností je postupně směřovat k ekonomice, která sníží závislost na ropě a která v maximální možné míře vytvoří prostor pro používání alternativních paliv v dopravě. Evropa má vlastní politiku a počítá s 20 % alternativních paliv už v roce 2020. To jsou cesty, kterými bychom měli jít: podporovat inovace.

Václav Klaus

prezident České republiky

O tom, jestli je ekologie exaktní věda, nebo světový názor, by mohl být samostatný seminář.

Pan předseda Bursík na mnoha místech svého vystoupení předvedl to, co my - ekonomové uvažující jako Julian L. Simon - považujeme za pohrdlivou práci s daty. Například Antarktida a Grónsko mají na svém území 99,4 % veškeré zemské masy ledu. Pan doktor Bursík mluvil o ledovcích, kterých je 0,6 %, a učinil z toho vizuální závěr, že nějaký ledovec v Alpách je o pár metrů do údolí nižší. To je učebnicový příklad, jak se podle mého názoru v seriózní debatě nesmí a nemá zavádějícím způsobem diskutovat.

Je naprosto jasné, že když se bude oteplovat oceán, tak to překvapivě povede k jedné jediné věci: vytvoří se více vody v mraku nad Antarktidou, radikálně se tam sníží teplota a bude tam daleko více sněžit. Dá se tedy s největší pravděpodobnosti očekávat, že objem masy ledu na Zemi bude narůstat.

Relativní míru vzácnosti jakéhokoliv zdroje určuje cena. Ropa nebude nikdy vyčerpána, protože její cena s velkým předstihem poroste tak vysoko, že už nikdy nebude využívána pro svůj stávající účel, neboť se již nikomu nevyplatí ji čerpat. Právě proto si ekonomové mohou dovolit tvrdit, že ropa nikdy nebude vyčerpána.