Důvody pro americký radar

V Revue Politika 5/2007 publikoval Michal Petřík zajímavou odpověď na náš dřívější příspěvek k debatě o rozmístění části amerického protiraketového systému na území České republiky. Některá jeho tvrzení si dle našeho soudu zaslouží odpověď.

Pan Petřík se zmiňuje o tom, že jsme ve svém textu nespecifikovali pojem strategické kultury (a zejména charakteristiky evropské strategické kultury). Není to zcela pravda. Ačkoliv nám prostor článku neumožnil se zdrojům odlišnosti strategických kultur podrobněji věnovat, uvedli jsme v textu vymezení strategické kultury z pera Colina Graye (postoje a názory plynoucí z charakteristické národní zkušenosti) a zmínili rozdílné historické zkušenosti a vliv geopolitiky jako hlavní zdroje odlišnosti strategických kultur. Už z toho je zřejmé, že rozdíl mezi americkou a evropskou strategickou kulturou nelze definovat jako rozdíl mezi "wilsonovským idealismem" a jeho pojetím role USA, který má dominovat americké zahraniční politice, a evropskou tradicí reálpolitiky založené na mocenských kalkulacích a národním zájmu. Navíc je třeba konstatovat, že takové "nálepkování" je obecně hrubě zjednodušující a například i Henry Kissinger, na nějž se pan Petřík odvolává, v jedné ze svých posledních knih (Potřebuje Amerika zahraniční politiku?) svůj původní pohled poněkud přehodnotil a významnou roli nyní vedle realistické a idealistické tradice přisuzuje i tzv. jakcsoniánské tradici americké zahraniční politiky.

Debata v NATO

Pan Petřík dále konstatuje, že diskuse o rozmístění části protiraketové obrany USA v České republice i přes dlouhodobě existující bezpečnostní rizika u nás začala teprve minulý rok, a to z toho důvodu, že USA do té doby obdobný projekt počítající s naším zapojením nezveřejnily. V této souvislosti se ptá, zda nejsou rizika představovaná zbraněmi hromadného ničení a jejich raketovými nosiči nyní, kdy jsou narozdíl od minulosti potenciálně k dispozici systémy a prostředky k ochraně před nimi, nadhodnocována. Jak Česká republika vnímala tato rizika a hrozby před tím, než obdržela americkou žádost?

K tomu je třeba říci následující. Je pravdou, že veřejná diskuse o rozmístění části amerického systému na našem území začala poměrně nedávno, avšak současně je třeba konstatovat, že debata o rozmístění různých systémů protiraketové obrany probíhá v NATO, jehož je ČR členem, s určitými odmlkami a různou intenzitou fakticky již od konce šedesátých let 20. století. Představitelé České republiky přitom již několik let před americkou žádostí dali poměrně jasně najevo, že považují protiraketovou obranu za možnou odpověď na hrozbu představovanou zbraněmi hromadného ničení a jejich raketovými nosiči.

Česká republika zaujala společně s některými dalšími členy NATO poměrně kladné stanovisko vůči plánům americké administrativy v oblasti protiraketové obrany už v červnu 2001, kdy je během své cesty po Evropě prezentoval americkým spojencům prezident Bush. Jen o rok později jsme společně s ostatními členy NATO dali na summitu v Praze souhlas se zpracováním studie proveditelnosti protiraketové obrany, která měla v reakci na rostoucí hrozbu představovanou zbraněmi hromadného ničení a jejich balistickými nosiči prozkoumat možnosti ochrany teritoria aliance, jejích ozbrojených sil a populačních center.

Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003 pak v článku 15 označila snižování rizika šíření zbraní hromadného ničení za strategický zájem ČR a následně v článku 30 konstatovala, že vzhledem k hrozbě, kterou v současnosti představují pro naši zemi, vyvstala nutnost hledat způsoby, jak zajistit bezpečnost pro případ ohrožení těmito zbraněmi. V článku 43 Bezpečnostní strategie se přitom otevřeně hovoří o možnosti zajištění ochrany České republiky prostřednictvím protiraketové obrany a z formulace ("Vzhledem k pokračujícímu šíření zbraní hromadného ničení spolu s raketovými technologiemi a vzhledem k tomu, že některé země odmítají respektovat relevantní mezinárodní závazky, bude vláda vytvářet podmínky pro připojení se k projektům či systémům, které budou schopny zajistit ochranu území České republiky.") jednoznačně vyplývá, že by se ČR mohla případně připojit i k americkému systému.

Ničivé účinky

Je poměrně snadno pochopitelné, proč Bezpečnostní strategie ČR považuje zbraně hromadného ničení (a mezi nimi na prvním místě jaderné zbraně) za jednu z nejvýznamnějších globálních hrozeb současnosti. Nejdůležitějším důvodem je obrovský destrukční potenciál jaderných zbraní, který s jinými zbraňovými systémy nesnese srovnání. Například S. Rashid Naim dospěl ve své důležité studii, která se zabývala krátkodobými i dlouhodobými dopady jaderné války mezi Indií a Pákistánem k závěru, že poměrně slabý jaderný výbuch o síle 20 kilotun (kt) by například jen v Hajdarábádu, městě, které je velikostí srovnatelné s Prahou, ihned zabil přibližně 45 000 lidí a dalších 73 000 zranil. Výbuch megatunové nálože (či několika menších náloží o takové síle) by pak okamžitě zlikvidoval veškerou populaci města.

Neméně katastrofální by byly i materiální škody. Například nedávná studie Pacific Northwest National Laboratory došla k závěru, že škody (včetně nákladů na dekontaminaci) způsobené výbuchem jaderné nálože o síle 13 kt v americkém velkoměstě by dosáhly výše přibližně 4 bilionů dolarů. Ačkoliv uvedená čísla nelze z řady důvodů automaticky aplikovat pro případ omezeného jaderného útoku na Evropu (potažmo Českou republiku), je zřejmé, že i zde by byly jeho dopady naprosto zničující.

Hrozba, kterou představují mimořádně ničivé účinky jaderných zbraní, přitom dále výrazně roste v důsledku šíření (proliferace) těchto zbraní a raketových technologií. Zde přitom existují dva hlavní problémy.

Tím prvním je skutečnost, že dosavadní případy šíření jaderných zbraní ukázaly, že důvody jednotlivých států pro jejich získání mohou být velmi odlišné. To ovšem znamená, že lze jen velmi obtížně hodnověrně předvídat další průběh procesu šíření, resp. proliferační rozhodnutí jednotlivých států. Současně jsou z tohoto důvodu velmi obtížné i jakékoliv pokusy přimět tyto státy, aby se snah o získání jaderných zbraní vzdaly. Ani nabídka rozsáhlých bezpečnostních záruk nemusí být dostačující, jestliže vládnoucí režim chápe jaderné zbraně například jako symbol svého mocenského postavení nebo jako prostředek ke konsolidaci svého vnitropolitického postavení v zemi.

Druhým problémem jsou konkrétní státy, které v posledních desetiletích jaderné zbraně získaly nebo se k jejich vlastnictví velmi přiblížily. Jedná se většinou o země, kde lze mít oprávněné obavy z povahy vládnoucího režimu a jeho oficiální ideologie, z toho, zda lze chování jejich vládců považovat za racionální, z jejich vnitřní nestability a z jejich mezinárodního chování (projevy nepřátelství a agrese vůči jiným státům, podpora terorismu, proliferační aktivity nebo přinejmenším hluboké spory s jinými státy, které by mohly přerůst v ozbrojený konflikt).

Navíc snahy těchto zemí mají někdy negativní dopad na chování jiných aktérů. Klasický je v tomto ohledu případ Pákistánu a Indie, kdy proliferační rozhodnutí Indie (ovlivněné takovými faktory jako vliv vědeckých elit či nacionalismus a sebepojetí Indie) mělo zcela zásadní vliv na stejné rozhodnutí ze strany slabšího Pákistánu. Nedávná studie prestižního Mezinárodního institutu pro strategická studia v této souvislosti například hovoří o tom, že získání jaderných zbraní Íránem by mohlo vést k nové vlně šíření jaderných zbraní, která by se týkala států jako Egypt, Saudská Arábie či Alžírsko.

Riziko se zvýšilo

Navzdory tvrzením pana Petříka, že se bezpečnostní riziko představované terorismem od 70. let příliš nezměnilo, poslední vývoj naznačuje, že hrozba, že se zbraně hromadného ničení na raketových nosičích dostanou do arzenálů teroristických organizací, může být reálnější, než se v minulosti předpokládalo. Máme zde na mysli zejména skutečnost, že se teroristické organizace jako Hamás či Hizballáh, s úzkými vazbami na Sýrii či Írán, velmi přiblížily k získání vlády nad státními a kvazistátními útvary na Blízkém východě.

V této souvislosti se samozřejmě nabízí otázka, zda nám protiraketová obrana skutečně umožní čelit všem výše zmíněným hrozbám. K tomu je třeba poznamenat, že systémy protiraketové obrany představují jen jeden z řady prostředků, jimiž lze hrozbě zbraní hromadného ničení čelit. Důležitou roli může hrát například diplomacie nebo ekonomické stimuly, opomíjet nelze zcela ani vliv veřejného mínění či některých mezinárodních organizací. Nezastupitelnou roli má jaderné odstrašování. V tomto směru chápeme roli protiraketové obrany jako komplementární k roli jaderných zbraní členských států NATO a nemyslíme si, že by je v dohledné budoucnosti mohla při zajišťování ochrany zcela nahradit.

Na druhou stranu je protiraketová obrana významná hned v několika ohledech. Kromě toho, že může sloužit jako nástroj k odvrácení snah o vydírání a ovlivňování zahraniční politiky (o čemž jsme podrobněji psali v našem minulém článku), má velký význam i při jaderném odstrašování (protivník disponující jen malým počtem balistických střel s jadernými hlavicemi si nemůže být jist, zda vůbec některá dosáhne svého cíle). Zcela nezastupitelná pak je vzhledem k již zmíněným účinkům jaderných zbraní role protiraketové obrany v případě, že veškeré jiné snahy selžou a k odpálení střel s jadernými hlavicemi skutečně dojde.

Také pan Petřík si je nepochybně možného významu protiraketové obrany vědom, když ji jako takovou neodmítá a naopak v závěru své odpovědi zmiňuje možnost aliančního rozměru spolupráce v této oblasti. K tomu je však třeba poznamenat, že určitá forma takové spolupráce již v rámci NATO probíhá v podobě vývoje menšího systému protiraketové obrany bojiště (ALTBMD). Tento systém však je vhodné chápat spíše jako doplněk k americkému systému protiraketové obrany, neboť jeho účelem je ochrana rozmístěných jednotek nebo rozsahem omezených populačních center členských států NATO proti balistickým střelám krátkého a středního doletu. Bude přitom ještě dlouho trvat, než dosáhne plné operační schopnosti.

Radar je výhodný

Nemyslíme si, že by bylo nutné nějakým způsobem spojovat souhlas s umístěním amerického radaru na našem územím s tím, že se k rozmísťované americké protiraketové obraně připojí ostatní členové NATO. S možností bilaterální spolupráce při zajištění zájmů naší země ostatně počítá i Bezpečnostní strategie České republiky (článek 38) a stojí za připomenutí, že pokud jde o radary amerického systému protiraketové obrany, bilaterální spolupráce již existuje mezi USA na straně jedné a Velkou Británii a Dánskem na straně druhé.

Soudíme, že posílení bilaterální spolupráce v bezpečnostní oblasti mezi Českou republikou a USA souhlasem s umístěním radarové základny na našem území je výhodné nejenom z hlediska zajištění ochrany před hrozbou představovanou zbraněmi hromadného ničení a jejich raketovými nosiči, ale i vzhledem k dalším strategickým zájmům naší země, které jsou ve velké míře shodné se zájmy USA. Historická zkušenost tehdejšího Československa ve 20. století bohužel poměrně jasně dokazuje, jak důležitá je pro nás jednoznačná podpora a ochrana ze strany takového partnera, jakým jsou USA. Zatímco v roce 1918 by samostatný československý stát bez podpory prezidenta Wilsona možná vůbec nevznikl, vývoj v následujících desetiletích zase ukázal, že absenci bezpečnostních garancí ze strany USA lze jen stěží vyvážit jinými spojenectvími a prostředky.

I z tohoto hlediska se rozmístění části amerického systému protiraketové obrany u nás a na území Polska jeví jako výhodný krok. Nechceme hrát "ruskou kartu", ovšem je třeba konstatovat, že reakce Ruska, které disponuje tisíci jaderných hlavic a sofistikovanými klamnými prostředky, na možné rozmístění jednoho radaru a deseti antiraket ve střední Evropě je zcela nepřiměřená. Ačkoliv je možné, že ruské chování je motivováno primárně vnitropolitickými kalkulacemi, vzhledem k tamnímu politickému vývoji směrem k autoritativnímu režimu v několika posledních letech i vzhledem k metodám, jakými Rusko prosazuje své zájmy (které podle našeho názoru nejsou příliš shodné se zájmy České republiky) v bývalém postsovětském prostoru (a nejen tam), je určitá opatrnost namístě. Možné rozmístění části amerického systému na území naší země a Polska je tak v zájmu České republiky hned ze dvou důvodů - zabezpečení ochrany před hrozbou představovanou zbraněmi hromadného ničení a jejich raketovými nosiči a vedle toho i jako prostředek, jak dále zapojit USA do ochrany České republiky a jejích partnerů pro případ negativního bezpečnostního vývoje ve středoevropském regionu.

Literatura ke studiu

S. R. Naim: After Midnight, ACDIS Occasional Paper 1998.
O. Rojčík, P. Vilímek (eds.): Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři, Masarykova univerzita 2006.

Autoři působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.