Důsledky zavedení eura v ČR vyplynou z toho, jaké bude euro

Miroslav Singer

„Vím velmi dobře, že Pakt stability je stupidní, jako všechna rigidní rozhodnutí." Romano Prodi v rozhovoru pro Le Monde, dle ČTK z 17. 10. 2002.

Debaty i práce o přínosech a nákladech zavedení eura, jichž jsme svědky, často trpí dvěma problémy: (1) Zaměřují se na stávající stav eurozóny vyjádřený jak Paktem stability, tak i současnou strategií a stavem Evropské banky, aniž by si uvědomovaly, že do přistoupení dalších zemí tento stav nutně projde procesem změny. (2) Neuvažují malou váhu ekonomik případně přistoupivších středoevropských kandidátských zemí v rámci potenciálně rozšířené eurozóny, jež se bude projevovat minimálním vlivem na celkový ukazatel inflace v eurozóně. Obě tyto chyby vedou mj. k přecenění rizik, jaká bude mít vstup do eurozóny pro českou ekonomiku; obecněji řečeno pak oba tyto nedostatky vedou k méně přehlednému strukturování problému a neoddělování kritiky dnešních problémů eurozóny od kritiky problémů, jež nám náš vstup do ní přinese někdy po roce 2006.

Tento text se nejprve pokusí stručně motivovat celou debatu. Potom shrne obecné přínosy a náklady vstupu do měnové zóny vycházející z teorie optimálních měnových zón. V další části se zaměří na debatu o současném stavu a budoucnosti eurozóny. Dále se pokusí zhodnotit míru naplnění některých kritérií optimálních měnových zón pro náš vstup do eurozóny ve vztahu k předchozím vstupům a našim transformačním sousedům. Na závěr pak shrne jak úvahy o budoucnosti eurozóny, tak i důsledky vstupu České republiky do této zóny a pokusí se načrtnout základní cíle vyjednávání o našem vstupu a budoucnosti eurozóny.

Motivace

Pakliže debatujeme o přínosech a nákladech vstupu České republiky do eurozóny, je třeba si nejprve uvědomit, že hlavním hodnotícím kritériem, kterým poměřujeme celý proces posttotalitní transformace České republiky, je růst české ekonomiky. Zvýšení nedostatečné ekonomické úrovně České republiky demonstrované na Obr. 1 (vzhledem ke stavu ve vyspělých zemích západní Evropy) by stále mělo být hlavní motivační silou ekonomické politiky naší země.

Je evidentní (viz Obr. 1), že úroveň středoevropských post-transformačních ekonomik má k úrovni dané průměrem zemí EU stále ještě příliš daleko. Nemůže nás přitom mást ani to, že se výstup na hlavu v ČR blíží obdobnému ukazateli v Řecku. Dlouhodobou aspirací České republiky nemůže být přiblížení se životní úrovni panující v nejchudších zemích Evropské unie, ale dosažení minimálně té ekonomické úrovně, která v EU převládá.

Proto základním kritériem, kterým hodnotíme důsledky zavedení eura pro ČR, musí být právě jeho přínos pro ekonomický růst ČR. Z této triviální úvahy ale plyne, že při uvedeném hodnocení nemůžeme nadřazovat ani jiná dílčí ekonomická kritéria (např. stabilitu, resp. eliminaci změn kursů, nebo naopak ztrátu svobody měnové politiky), ani kritéria obecnější (např. obecnou podřízenost zájmům jiných států nebo naopak pevnější včlenění do EU). Euro bychom měli zavést v okamžiku, kdy nejlépe ihned, minimálně pak v horizontu 2-3 let jeho přijetí přispěje k dosažení vyšších temp růstu české ekonomiky.

Optimální měnová zóna

Pro hodnocení přínosů jakékoliv měnové unie či adopce cizí měny k ekonomickému růstu je stále relevantní Mundellova teorie optimálních měnových zón (OMZ). Z té v podstatě vyplývá, že základními přínosy sjednocení měny či připojení se k větší měnové oblasti jsou:

Důsledky zlepšení fungování peněz jako (1) prostředku směny plynoucí ze snížení transakčních nákladů, (2) měřítka hodnoty plynoucího ze snadné porovnatelnosti cen v různých zemích, (3) prostředků či nástrojů dalších, odvozených činností (např. zjednodušení a zlevnění účetních systémů atp.).
Ztráta kursové nejistoty a rizik z ní plynoucích včetně snížení prémie za rizika pro danou ekonomiku v rámci měnové zóny.
Zvýšení důvěryhodnosti centrální banky.

Hlavními náklady pak jsou:

Ztráta jednoho z podstatných nástrojů makroekonomické stabilizace (automatické i ovládané vládou a centrální bankou). Tento náklad klesá s (1) mobilitou výrobních faktorů, (2) flexibilitou cen, (3) možností fiskální redistribuce v rámci měnové zóny a (4) diverzifikací vstupující ekonomiky.
Ztráta výnosů z emise měny (seignorage).

Je přitom třeba si uvědomit, že z teoretického hlediska neexistují náklady přímo plynoucí z rozdílné ekonomické úrovně v eurozóně a kandidátských zemích. Náklady plynou pouze z rozdílných efektů ekonomických šoků zasahujících eurozónu a její potenciální část, případně z různého průběhu ekonomických cyklů v eurozóně a v potenciálně do ní vstupujících ekonomikách.

Specificky pro ČR je pak třeba zmínit i efekt plynoucí z toho, že téměř definičně bude měnová politika v eurozóně z hlediska české ekonomiky permanentně expanzivní. Míra inflace v ČR bude totiž v důsledku Balassa-Samuelsonova efektu (který popisuje, že v otevřené ekonomice s prudce rostoucí produktivitou práce ceny i v neobchodovatelném sektoru služeb rostou rychleji než u jejích obchodních partnerů) vyšší než v zemích EU. Tento efekt v případě post-transformačních středoevropských ekonomik je ve většině stávající odborné literatury, již měl autor možnost prostudovat, odhadován na úrovni 3-4 %. Nicméně vliv středoevropských post-transformačních kandidátů na vstup do eurozóny bude v celkovém inflačním indexu v eurozóně přibližně na úrovni jedné patnáctiny. Jinými slovy tento efekt povede v eurozóně ke zvýšení celkové inflace o cca 0,2 % a nedá se tedy čekat, že by celkové nastavení úrokových měr v eurozóně bylo z hlediska post-transformačních ekonomik po vstupu do ní jiné než expanzivní, neboť bude reflektovat obecně podstatně nižší míru inflace v eurozóně než v těchto ekonomikách.

ECB a eurozóna - současný stav, současné obavy a možný vývoj

Současný ekonomický stav eurozóny lze charakterizovat jako nijak uspokojivý. Dlouhodobý ekonomický růst je nízký a navíc je eurozóna v současnosti zasažena stagnací německé ekonomiky. Z hlediska výše uvedené teorie optimálních měnových zón vývoj v rámci eurozóny komplikuje nejen nesvázané působení ekonomických šoků, ale i stále rozdílný cyklický vývoj a velmi neflexibilní a řadou předpisů svázané trhy práce s pracovní silou nezvyklou se za prací stěhovat. Navíc nelze mluvit ani o jednotném trhu s flexibilně se pohybujícím kapitálem. Situaci nijak nezlepšují stále značné zásahy států zemí EU do ekonomiky, ani stále patrné zklamání řady politiků plynoucí z neschopnosti evropské měny zastínit dolar ve funkci rezervní měny či z vývoje kursu.

Za těchto okolností je politika ECB de facto stále řízena na základě tzv. Plánu stability, který má dvě hlavní komponenty: (1) Inflačním cílem ECB je inflace pod 2 %. (2) Rozpočtové deficity všech zemí musí být směřovány k tomu, aby v roce 2006 byly pod úrovní 3 % HDP ročně. První komponenta přitom podle názoru většiny ekonomů představuje při obecném sklonu inflačních statistik k přestřelování nad skutečnou inflací cíl zbytečně zvyšující nebezpečí deflace, druhá pak podvazuje možnosti jednotlivých ekonomik čelit rozdílnému cyklickému vývoji alespoň pomocí fiskální politiky.

Pokud jde o strukturu rozhodování v ECB, rozhodujícím orgánem je řídící výbor ECB, v němž má každá z 12 zemí účastnících se na projektu eura jeden hlas. Taková struktura zatím funguje, je však třeba si říci, že po rozšíření byť jen o několik členů přestane být řídící výbor akceschopný.

Z uvedeného vcelku jasně vyplývá, že současná eurozóna není ani svými ekonomickými charakteristikami, ani institucionálním nastavením rozhodování o měnové politice či možnostmi ostatních komponent makroekonomické politiky (především pak fiskální politiky) optimální měnovou zónou. Nicméně to ani autoři projektu eurozóny neočekávali; jejich cílem bylo pouze nastartovat proces a institucionální řešení měnové politiky tak, aby země eurozóny postupně konvergovaly do stavu, v němž se eurozóna skutečně stane OMZ. Jestliže ovšem lze říci, že k tomuto postupu zatím dochází, po vstupu dalších (až 15 kandidátů) bude situace dramaticky odlišná.

Situace je velmi dobře znázorněna na Obr. 2 zobrazujícím základní situace týkající se OMZ a eurozóny před rozšířením a po něm. Obrázek de facto zachycuje, že pro OMZ je třeba minimální divergence a maximální integrace obchodu projevující se synchronizací ekonomických cyklů a korelací různých ekonomických šoků ovlivňujících ekonomiky v jakékoliv měnové zóně. Šikmá čára pak znázorňuje, že hraniční podmínky oddělující situace, v nichž o OMZ mluvit lze a naopak nelze, je rostoucí křivkou (její konkrétní průběh i sklon závisí mj. na konkrétním institucionálním uspořádání makroekonomických politik v dané měnové zóně). Současná skupina 12 zemí eurozóny (EURO 12) nepředstavuje OMZ, nicméně konverguje do oblasti, v níž se OMZ může stát. Rozšíření eurozóny až na případných 27 zemí pak představuje de facto posun od cíle pro stávající země EURO 12 a prodloužení jejich cesty k OMZ. Eurozóna pak bude méně integrovaná a divergující ve smyslu důsledků ekonomických šoků.

Navíc zatímco je dnes většina rozhodnutí v řídícím výboru ECB vlivem hlasovacího mechanismu stejně výhodná (či nevýhodná) pro malé i velké ekonomiky, pokud se nezmění způsob hlasování v řídícím výboru ECB, tj. jedna země = jeden hlas, budoucí rozhodování bude výrazně výhodnější pro malé ekonomiky. To samozřejmě povede k permanentním neshodám mezi řídícím výborem a ECB, malými a velkými zeměmi, a může vést k další destabilizaci eurozóny.

Má-li být eurozóna schopna akceptovat větší počet menších post-transformačních ekonomik, musí se tedy minimálně změnit její hlasovací mechanismy v současnosti postavené na stejné váze hlasů všech členů v řídícím výboru. Možností k napodobení je několik:

US Fed - všichni jsou členy řídících orgánů, ale ne všichni v daném období hlasují a někteří přitom hlasují častěji než jiní,
IMF - existují skupiny zemí, jež mají jeden hlas,
Centralizované modely - politiku řídí další orgán, Exekutivní výbor.

Dále je stále více evidentní, že v eurozóně dojde ještě před naším vstupem i k dalším změnám, které se pravděpodobně dotknou následujících oblastí: kvantifikace inflačního cíle a způsobu jeho určení, náplně Paktu stability a dalších aspektů institucionálního rámce ECB. V zájmu ČR i ostatních post-transformačních zemí jsou pak opět vcelku pravděpodobné změny v režimu i délce přechodného období, jež by buď umožnily tolerovat minimálně vyšší míry inflace nebo posilování kursu.

Podmínky optimální měnové zóny a ČR

Pokud jde o srovnání vhodnosti vstupu do eurozóny pro ČR, je nutné si především připomenout, že diskutujeme o situaci, jež nastane nejdříve za pět let. Všechny závěry vztažené k dnešnímu stavu tedy nutně budou zastaralé a dnešní pokusy o přímé kvantifikace většiny nákladových i přínosových efektů popsaných v třetí části tohoto textu mají nutně omezený charakter. Přesto však má cenu stručně prodiskutovat přínosy vstupu do eurozóny pro naše růstové ambice i náklady. U nákladů pak má cenu zamyslet se nad nimi v porovnání jak s ostatními post-transformačními ekonomikami, jež mohou do eurozóny vstoupit, tak i se situací, jíž čelili zakladatelé eurozóny při jejím vzniku.

Z hlediska přínosů obecně popsaných ve třetí části věnované OMZ je třeba říci, že bez ohledu na jejich konkrétní kvantifikaci a vzhledem k obecně větší rizikovosti post-transformačních ekonomik a menší zralosti jejich trhů v porovnání se zakládajícími členy eurozóny při jejím založení platí následující: Přínosy vstupu do eurozóny, definované výše jako zlepšení funkcí peněz, snížení rizikové prémie a zvýšení důvěryhodnosti centrální banky, jsou pro post-transformační ekonomiky evidentně vyšší, než byly pro zakládající členy eurozóny při jejím vzniku. Navíc je třeba znovu zopakovat, že z definice výpočtu váženého inflačního průměru může být monetární politika v eurozóně z hlediska nově vstupujících zemí jen obtížně jiná než expanzivní, což představuje další posílení prorůstových impulsů české ekonomice. Jiná je ovšem otázka, jak budou přínosy vstupu vypadat za pět let v případě, že by byly zablokovány potřebné změny fungování ECB zvláště v oblasti relativní důvěryhodnosti centrálních bank eurozóny a kandidátských zemí. Nicméně v tuto chvíli se autor domnívá, že se lze s konstatováním, že přínosy budou relativně vyšší než pro zakládající členy eurozóny při jejím vzniku, vcelku spokojit bez další kvantifikace těchto přínosů.

Pokud jde o náklady, je situace složitější. Především je třeba zopakovat, že většina nákladů plyne ze dvou jevů: (1) nedostatečné synchronizace cyklického vývoje v eurozóně a zemích plánujících vstup, dané především nedostatečnou integrací a hloubkou zahraničního obchodu, a (2) nestejných důsledků či nedostatečné korelace ekonomických šoků dané nedostatečnou konvergencí eurozóny a kandidátů na vstup do ní.

Stojí za pozornost, že pouhá rozdílnost ekonomických úrovní není z hlediska OMZ překážkou; dokonce platí, že v případě, kdy by ekonomické šoky mezi kandidáty a eurozónou byly zkorelované a ekonomické cykly kandidátů a eurozóny synchronizované, nebylo by z hlediska OMZ třeba řešit nižší ekonomickou úroveň kandidátů. Nebylo by nutné tak postupovat ani se zřetelem na obecně uznávaný fakt, že konvergence post-transformačních ekonomik do ekonomiky na úrovni EU bude vyžadovat růst reálných cen aktiv kandidátských zemí nejspíše cestou růstu reálného kursu ať již pomocí vyšší inflace (zvláště po fixaci kursů) v porovnání s EU, či cestou posilování měn. Ta totiž představuje problém pouze z hlediska Maastrichtských kritérií, jež de facto zatím platí jako omezující kritéria pro dobu před vstupem do eurozóny a z hlediska Paktu stability po vstupu, respektive z hlediska důsledků obou množin podmínek na možnosti inflačního či kurzového vývoje u kandidátských zemí. Změna podmínek před přistoupením k eurozóně např. směrem k umožnění posilování měn přistupujících zemí v dostatečně nízké variabilitě od trendu posílení, jež by se uplatnila místo požadavku stability kursů, by řešila podstatnou část problematiky makroekonomického vývoje kandidátských zemí před vstupem.

A nyní již k porovnání. Z hlediska provázanosti ekonomik (integrace obchodu) s eurozónou se ČR s úrovní přibližně 50 % exportů a importů realizovaných s eurozónou a v eurozóně spolu se Slovinskem nachází na absolutní špici kandidátských zemí. Z hlediska dalších Maastrichtských kritérií (jež už mají menší relevanci pro OMZ, i když se dá čekat, že z hledisek synchronizace cyklů i korelace šoků mají určitou vypovídací schopnost) je třeba zmínit nízkou zadluženost, ale současně jeden z nejhorších deficitů rozpočtů mezi kandidátskými zeměmi post-komunistické střední a východní Evropy. Z hlediska ekonomické úrovně jsme s přibližně 70 % HDP na hlavu v paritě kupní síly opět na špici kandidátských zemí, byť za Slovinskem, a na lepší či stejné úrovni, jakou měly v době vstupu do EU Řecko či Portugalsko. Přitom lze očekávat, že do okamžiku vstupu dojde, nedestabilizuje-li naší ekonomiku stávající rozpočtová politika, k dalšímu zlepšení. Pokud jde o korelaci šoků, existuje řada ekonometrických studií zabývajících se touto problematikou. Všechny ovšem samozřejmě trpí krátkostí časových řad. Poměrně podrobná a i z hlediska problémů krátkých časových řad relativně kvalitní studie Weimannova pak dochází k závěru, že i z tohoto hlediska je korelace dlouhodobých šoků ekonomiky eurozóny a ekonomiky české relativně vysoká.

Pokud jde o porovnání se stavem zakladatelů eurozóny při jejím vzniku, je třeba opět konstatovat, že s výjimkou kritéria volného pohybu pracovní síly (ovšem velmi významného) není možné vysledovat ukazatel, podle něhož by česká ekonomika byla na vstup do eurozóny připravená hůře než její stávající členové v době vzniku eurozóny nebo jejich přistoupení k ní. K tomuto optimistickému konstatování je ovšem třeba dodat opětovné poukázání na to, že eurozóna není OMZ, pouze doufá, že se jí stane.

Jinými slovy z hlediska ČR není možné s výjimkou volného pohybu pracovní síly vysledovat kritérium, jež by jí za předpokladu, že používá stejná kritéria rozhodování o vstupu jako ostatní kandidátské země nebo kritéria stávajících členů eurozóny, měly bránit ve vstupu do eurozóny např. k roku 2007.

Závěry - budoucnost eurozóny a náš vztah k ní

Nejdůležitějším tvrzením celého tohoto textu je to, že eurozóna, do které ČR bude případně za čtyři, pět či více let vstupovat, nebude tím, čím je eurozóna dnes. Dají se čekat změny minimálně v interpretaci Paktu stability směrem k flexibilnější fiskální politice, institucionálním základu ECB a, doufejme, i pravidlech a délce trvání režimu před vstupem do eurozóny.

Dále platí, že ČR by se měla aktivně angažovat v přípravě a debatě všech výše uvedených změn. Její angažmá by přitom měla odpovídat následující logice:

Vzhledem k tomu, že připravenost české ekonomiky ke vstupu do eurozóny bude, nedojde-li k její makroekonomické destabilizaci vlivem nezodpovědné fiskální politiky, na špici všech kandidátských zemí, bude platit, že čím více post-transformačních zemí bude schopno do eurozóny vstoupit a udržet se v ní, tím spíše bude eurozóna z hlediska posílení růstu české ekonomiky přínosem. Měly bychom tedy usilovat o co nejflexibilnější posun institucí eurozóny, jež způsobí, že se hranice určující výhodnost vstupu posune na Obr. 3 proti směru hodinových ručiček tak, aby z hlediska ČR byl vstup od počátku co nejvýhodnější.
Z hlediska vývoje hlasovacích mechanismů v eurozóně je již dnešní integrace české ekonomiky s ekonomikou Německa jako „velké" ekonomiky v rámci EU taková, že není nutné bránit se zvýšení váhy hlasů velkých ekonomik v rámci eurozóny (opuštění principu parity hlasů všech zemí v měnové politice).
ČR by měla podporovat změnu Paktu stability nebo jeho interpretace k větší míře flexibility jeho podmínek zvláště ve směru k většímu spoléhání na tržní mechanismy.
Z hlediska limitu krátkodobých negativních důsledků vstupu do eurozóny by ČR měla trvat na tom, že s jejím vstupem do eurozóny musí být zrušena omezení volného pohybu pracovních sil z ČR do všech zemí EU.

Autor je přesvědčen, že bude-li politika ČR ve vztahu k EU a eurozóně důsledně sledovat tyto principy a dosáhne-li výše uvedených cílů, podstatně se zvýší pravděpodobnost, že vstup do eurozóny nebude pro ČR jen méně bolestný než pro všechny její stávající členy, ale bude pro naše růstové ambice už od okamžiku vstupu jednoznačným přínosem.