Dobrý vítěz a skvělý poražený

John Kerry uznal svou porážku mimořádně důstojně. Než navždy zmizel v propadlišti politického jeviště, odkud se před rokem nečekaně vynořil, pro­nesl projev plný zdrženlivé noblesy, pravý vzor toho nejlepšího, čím obdarovává své vyvolené syny liberální, internacionalistická, patricijská a neoklasistická pobřežní Amerika. Na tom se shodují snad všichni, jenže neshodnou se v pochopení toho, proč toto zhmotnění novoanglických ctností vlastně prohrálo v souboji s nepříliš rafinovaným, do honáka krav stylizovaným Bushem, který na rozdíl od Kerryho svá studia na Yale přiznává spíše nerad. Ze skvělého projevu je jasné, že příčiny své prohry nechápe ani samotný poražený, ani jeho ideové a mediální před a zápolí.

Ve své knize Slepá ulička demokracie, vydané před čtyřiceti lety, historik James MacGregor Burns naříkal nad budoucností americké politiky, která je údajně příliš fragmentovaná. Prezident nemůže prosadit své vize, protože nikdy není schopen dosáhnout většiny v Kongresu. Pevná jádra elektorátu jsou příliš titěrná, stranická loajalita nejistá a zájmové skupiny příliš sobecké a vlivné. Systém by měl být přebudován tak, aby „vítězná strana mohla vládnout a poražená jí oponovat". Výsledky těchto voleb Burnsovy obavy vyvracejí. George Bush zaznamenal úspěch, který nikdy nebyl dopřán jeho slavným předchůdcům Eisenhowerovi, Kennedymu ani Reaganovi. Ovládl obě dvě komory Kongresu a zároveň dostal k volbám historicky největší počet příznivců, což nás opravňuje hledat v této skutečnosti buď dlouhodobější trend, nebo zvláštnost této volební kampaně, nebo synergii obou faktorů. Mám za to, že značnou, pokud ne rozhodující roli hrála ve vítězství republikána davová psychologie demokratickým štábem bytostně nepochopená. Vycházím z toho, že skutečné rozdíly ve věcných pozicích obou nápadníků byly nepříliš rozdílné a bylo třeba je vyhraňovat siláckou rétorikou. Z problémů, které skutečně tíží americkou společnost a zamlžují její budoucnost, lze uvést výbušně expandující náklady důchodového systému v souvislosti se vstupem generace baby-boomerů do důchodového věku, stále odsouvanou reformu zdravotnictví, příbojovou vlnu přistěhovalectví se všemi sociálními problémy, které s sebou přináší, rostoucí závislost na dovážené ropě, anebo hrozby spojené s pokročilým přechodem Íránu či Severní Koreje do jaderného klubu. Ve všech otázkách se kandidáti omezovali na plausibilní apely podle toho, co kdo chtěl slyšet. Kupříkladu Kerry se dušoval, že učiní zemi nezávislou na blízkovýchodní ropě, ale to není v lidských silách. Oba dva svorně slibovali nezvyšovat věk odchodu do důchodu a nesnižovat existující sociální výhody - to vše navzdory skutečnosti, že v příštích pětadvaceti letech objem těchto závazků vzroste o 75 %.

Oba dva pronášeli cosi o zpřehlednění přistěhovalectví, ale žádný si netroufl nabídnout aspoň trochu přísnou kontrolu tohoto patologického jevu, ačkoli dobře vědí, že země není schopna absorbovat neomezená množství chudých a nekvalifikovaných přistěhovalců. Lepší to nebylo ani s návrhy na reformu systému zdravotnictví. Kerry sice říkal cosi o pokrytí některých soukromých plateb z federálního rozpočtu, leč nevysvětlil, jak se to shoduje s jeho údajnou snahou onen rozpočet vyrovnat. Írán a Severní Korea byly krátce zmíněny v televizních debatách, ale ani tam nebylo možné vytušit, jak jeden nebo druhý hodlají této hrozbě vzdorovat.

Ani v několika málo věcných sporech - jako stav ekonomiky nebo obtížná válka v Iráku - nenalezli demokraté kýženou podporu. Z povolebních průzkumů víme, že tyto otázky nebyly pro většinu voličů prioritní. V parafrázi na slavný volební slogan „It's about economy, stupid!", s jehož pomocí kdysi Clinton porazil Bushe seniora, tentokrát deníky formulovaly situaci opačně: „This time it's not just the economy, stupid." Na prvním místě v žebříčku voličských priorit se ocitly morální problémy, jako jsou religiozita, homosexuální sňatky, potraty, klonování atd. Myslím si, že sem bychom mohli zařadit také lidské typy obou kandidátů, mezi kterými si měli voliči vybrat. Většina pozorovatelů nesčetněkrát zdůrazňovala takové kvality jako rozhodnost proti liknavosti, či důslednost proti proměnlivosti. Platí to se vším všudy, ale domnívám se, že přijatelnost nebo odpudivost lidského typu vůdce má více rozměrů - a zde se vracíme obloukem k poslední Kerryho řeči, v níž uznal svou porážku.

Samotné výrazivo, řazení slov a dokonce dojemná distingovanost bostonského projevu dobře vysvětlují, proč nezvítězil. Umí držet na uzdě své city. Porážka ho očividně nebolí. Umí prohrávat, zatímco normální Američan po něm chce, aby uměl vítězit. Není pravda, že Američané zcela nesnášejí klasického životního loosera (čeština nezná pro tento pojem jedno slovo). Mají rádi životní úspěch, ale jejich balady, country songy a oblíbené filmy jsou plny samotářských looserů, málo úspěšných podivínů, pechvoglů a desperátů, na jejichž straně jsou veškeré sympatie prostých lidí. Ale i ten, kdo slzel při poslechu projevu Kerryho, dobře věděl, že s výše popsaným typem Kerry nemá nic společného. Tento člověk v obleku na míru, s postavou Caryho Granta, hotový jeffersoniánský model perfektní civilizace, neklesne po porážce na společenské dno, nýbrž se odebere do jedné ze svých pěti velkolepých rezidencí v nejlepších lokalitách Spojených států. Lidi z vnitrozemských států, kterým bostonská smetánka pohrdavě říká „kulinářská poušť", se s takovým looserem ztotožnit nemohou.

Demokratická strana udělala první chybu při volbě kandidáta a druhou, když její volební štáb určoval strategii kampaně bez přihlédnutí k jeho skutečným vlastnostem. Zde je tajemství vysoké účasti a nebývalého rozdílu v hlasech získaných Bushem a Kerrym. Čím více burcoval Kerry Američany, čím více je přesvědčoval o tom, že země prožívá dramatický, přímo osudový okamžik, kdy se rozhoduje o budoucnosti každého z nich, tím větší počet obvykle nevolících maloměstských Američanů z „kulinářské pouště" cítil potřebu zvednout se z gaučů a jít k volbám. Gradováním nadcházejících hrozeb v podstatě demokratický štáb naháněl voliče Bushovi, neboť v situaci mezní ohroženosti rozhodující úlohu začínají hrát jiné vlastnosti kandidátů než znalost francouzštiny nebo dokonce jemné programové odlišnosti. Je to faktor zřejmě naprosto nepřístupný určitému druhu politických myslitelů. V den voleb miliardářský aktivista George Soros otiskl v britském deníku The Independent článek s názvem „Proč jsem sjezdil Ameriku křížem krážem, abych dostal Johna Kerryho do Bílého domu". V článku je chytrý odstavec, pod který se rád podepíšu. Cituji: „Otevřená společnost, jako je naše, je založena na uznání toho, že naše chápání reality je dědičně nedokonalé. Nikdo nemá vlastnické právo na absolutní pravdu. Ani ve vědě není absolutní pravda dosažitelná, jak ukázal filozof Karl Popper. Všechny teorie podstupují zkoušku životem a proces nahrazování starých teorií novými a lepšími nikdy nekončí."

Jsou myslitelské typy, kterým ani důvěrná známost takových opravdu hlubokých filozofických maxim neprosvětluje vidiny. George Soros dokazuje, že k těmto myslitelům patří, protože v celém dalším textu přesvědčivě popisuje, jak investoval do Kerryho volební kampaně desítky milionů dolarů z vlastní kapsy. Myšlenkovým základem jeho pochybné dobročinnosti je představa sdílená nejen na východním pobřeží Spojených států, že prezidentem Bushem prezentovaná realita je zploštělá, jednorozměrná, zatímco skutečnost je značně komplikovaná a vyžaduje vůdce, který by jí svou komplikovaností odpovídal. George Soros v celé své vzdělanostní kráse sám není schopen poznat, že toto tvrzení je v naprostém rozporu s maximou o tom, že naše chápání reality je dědičně nedokonalé a sebevětší komplikovanost ho nečiní dokonalejším. Nevzdělaný Američan však cítí slezinou, že je-li situace tak vážná, potřebuje vůdce nikoli nepodobného sobě, a zde zbytečná komplikovanost znesnadňuje schopnost jednat. Shakespeare to pochopil uměleckým ledvím, pročež v závěru Hamleta posílá svého veskrze sympatického a nanejvýš komplikovaného hrdinu jednou provždy za kulisy. Je těžká doba dánského království a Shakespeare ví, že nestačí umět pokládat rafinované otázky typu „Být, či nebýt?", ale je zapotřebí někoho, kdo je schopen navrhnout srozumitelnou odpověď. Celá hra po odchodu Hamleta končí poznámkou v závorkách - „přichází Fortinbras v čele svého oddílu".

Kerry se ukázal jako velmi dobrý poražený a Američané neměli důvod přidělit mu jinou roli než tu, kterou umí nejlíp.