Démoni Evropy

Počátkem roku na Světovém ekonomickém fóru v Davosu doprovázel dvojník Ariela Šarona mávající klackem demonstranta s maskou Donalda Rumsfelda a nadrozměrnou Davidovu hvězdu (s nápisem „Šerif"); oba dva byli následováni zlatým teletem v obrovském provedení. A poslání? Spojené státy otročí Židům/Izraelcům; oba jsou přívrženci mamonu; a oba představují předvoj škodlivého globálního kapitalismu.

To je tvář nového antisemitismu. Třebaže oproti klasickému typu postrádá určité vražedné prvky, oplývá nicméně řadou jeho nejstarobylejších motivů. Nové je na něm promítnutí těchto starých iluzí na nové cíle: Izrael a Ameriku. Skutečně, Spojené státy jsou splněním antisemitistické iluze: Úmluva starších ze Sionu v živých barvách. Neovládají Židé, loajální v první řadě Izraeli, Kongres, Pentagon, banky, univerzity a média? Nevládnou nakonec po získání „hypermoci" celému světu? To se alespoň jeví být společným názorem Evropanů, kteří v nedávném průzkumu EU označili Izrael a Spojené státy (v tomto pořadí) za největší hrozby pro světový mír.

Tato otázka je ovšem oproti pouhému obnovení starého mýtu mnohem komplikovanější. Téměř každá evropská kritika těchto dvou národů vehementně odmítá nařčení z antisemitismu nebo antiamerikanismu. Tento problém nelze vyřešit snadno ani vzhledem k tomu, že chování Izraele a Spojených států neustále nabízí ke kritice řadu věcí. Jaký je vlastně rozdíl mezi kritikou a antisemitismem nebo antiamerikanismem? Co jsou vlastně prvky jakéhokoliv „anti-ismu"?

Vždy a všude existovalo obvykle pět takových prvků. Prvním je vytváření stereotypů: libování si v obecných tvrzeních, která přisuzují záporné vlastnosti cílové skupině jako celku. Druhým prvkem je očerňování: připisování morální méněcennosti celé skupině, jdoucí nakonec až k neumenšitelně zlé podstatě. Třetím prvkem je posedlost, utkvělá myšlenka, že cílová skupina je jak všudypřítomná, tak za vše odpovědná - neviditelná síla, která vysvětluje každé utrpení, ať už jde o vymírání dobytka nebo neúspěšné obchody. Čtvrtým krokem je démonizace. Zde je klíčovým tématem spiknutí: Židé tedy chtějí poskvrnit čistotu naší rasy, nebo zničit naše posvátné tradice, nebo, a to především, získat dominantní postavení. Nakonec přichází odhodlání ukončit problémy eliminací údajného zdroje útrap, ať už vyloučením, vytlačením nebo úplným zničením.

Tento poslední prvek je místem, kde „anti-ismus" nabývá kvazináboženského rysu. Co se týče Židů, není už „eliminacionismus" na Západě účinný, jakkoliv je samozřejmě hojně přítomný v arabském světě. Ovšem potvrzení tohoto příznivého obratu neznamená neexistenci této otázky v současných západních představách. Co soudíme o obrázku, který vyšel minulého června v New Zealand Herald a který ukazoval pohled na zdevastované palestinské město s nápisem „APARTHEID!" rozmazaným na jedné zdi? A co si myslíme o nálepce, která se nedávno objevila v Berlíně a hlásala „Mám rád Židy, ale nebudu kupovat izraelské zboží"? Prozrazuje snad tento nový, náhlý obrat k postoji „někteří mí nejlepší přátelé jsou Židé, ale" skrytou a ještě zlověstnější realitu? Jedná se o citlivou otázku, protože v dozvucích holocaustu naráží otevřené vyjádření neskrývaného antisemitismu na nejsilnější tabu. A jak tvrdil Freud, ve stopách tabu jdou těsně sublimace a návrat potlačovaného.

Ve slušné západní společnosti je nedůstojné říci „Ano, nenávidím Židy." Nikoliv ovšem „Nenávidím Šarona" nebo „Izraelci se chovají jako nacisté". V tomto bodě člověk začíná přemítat o sublimaci, o lidském zvyku zničit jeden objekt a ve skutečnosti mířit na jiný, který je obvykle ochraňován hrůzu nahánějící silou, ať už symbolickou nebo skutečnou. Ponecháme-li teď stranou Židy jako takové, zaútočit na izraelského vůdce neznamená riskovat pozvednutí obočí, což by démonizování jeho lidu v postrasistické době vyvolalo.

Jak tedy potom lze určit rozdíl mezi kritikou a „anti-ismem"? Jedním kritériem může být jazyk. Vezměte si toto prohlášení: „Ničení domů rodin teroristů je morálně špatné, protože tak dochází k přičítání kolektivní viny, a politicky špatné, protože to pouze vhání více lidí do náruče Hamásu." Takové prohlášení není ani protiizraelské, ani antisemitistické; může být dokonce správné. Naproti tomu tvrzení, že „Izraelci jsou dnešní nacisté, kteří chtějí vyhnat Palestince z jejich země ve snaze uskutečnit imperialistický biblický sen", představuje velmi odlišný výrok připisující zlo celé skupině a ve svém přirovnání Izraelců k nacistům odhalující utkvělou potřebu morálního pošpinění. V naší době je slovo „nacista" synonymem pro bezmezné zlo. Přisoudit Židům či Izraelcům takovou nálepku znamená je v nejvyšší míře morálně poškodit.

Dalším měřítkem je kritérium výběrovosti. Pokud je to vždy Izrael, kdo je terčem pobouření nebo obviňování, a nikoliv boje Ruska s Čečenskem se zhruba 60 000 mrtvými, nikoliv krvavé potlačení Tibeťanů a muslimů Čínou, nikoliv kmenová genocida ve střední Africe či perzekuce bílých v Zimbabwe, jedná se o „dvojí metr". To jen posiluje předpoklad antiizraelismu, ne-li přímo antisemitismu.*

Izrael bezpochyby zaujal v současné démonologii zvláštní místo. V krajních případech byli Izraelci charakterizováni jako utiskovatelé a kolonizátoři, jako arogantní osidlovatelé a pobláznění náboženští fanatici, jako nacistům podobní zabijáci žen a dětí. V tomto smyslu se Izrael stal posedlostí, která nemůže být vysvětlena uchýlením se k antikolonialismu, běžné součásti západního myšlení v době následující po 60. letech 20. století. Právě tak nemůže západní liberální zvyk stranit prohrávajícímu vysvětlit, proč ruská válka proti Čečensku byla jen povrchně odmítnuta, proč francouzská intervence v Africe nebyla odmítnuta téměř vůbec, zatímco odvetný vpád Izraele do Džanínu na západním břehu v roce 2002 byl okamžitě označen za „masakr tisíců", a to ještě předtím, než byla známa skutečná fakta (totiž že zemřelo 24 izraelských vojáků spolu s 52 Palestinci, převážně kombatanty). Jako ve všech případech „anti-ismu" byla fakta vybrána předsudkem, místo aby fakta sama zformovala rozsudek. (...)

Nová posedlost by se mohla nazývat „lehkou eliminací". Jestliže se starodávný antisemitismus snažil zbavit Židů, ať už fyzicky nebo prostředky jejich úplné asimilace, „lehká" verze se přidržuje toho, že pokud by někdo byl s to Izrael třeba jen oslabit a zatlačit ho zpět, třeba jen Izrael přinutit, aby upustil od své okupace s osidlováním, pokud by toho tedy byl někdo schopen, tak tedy „do toho!", onen středovýchodní konflikt by byl vyřešen. Menší redukcionismus, tedy menší lpění na jednotlivostech by odhalilo řadu problémů a rozsáhlejší počet „hlavních příčin". Ty by zahrnovaly mnoho nefunkčních prvků arabské politické reality, která není spojena s palestinskou otázkou, a to včetně sporů o nadvládu mezi měnícími se soupeři, stěží potlačené občanské války mezi věřícími a stoupenci sekularismu (a mezi jedním typem věřících a ostatními, např. sunnity a šíity), upadající ekonomiku, která milionům mladých lidí nenabízí žádnou budoucnost, minimální vzájemnou součinnost s ostatními arabskými ekonomikami, přísně vázanou politickou participaci, kulturu neochotnou k sebepozorování, do očí bijící nerovnost mezi pohlavími a mezi sektami a třídami.

Je toto všechno také chyba Izraele? Dynastické diktátorství Sýrie lze vysvětlit s pomocí jeho příbuznosti k „sionistické entitě" a dynamiky regionálního nepřátelství, mrzačení ve vzdáleném Alžírsku však takto vysvětlit nemůžeme. Odkazy na chování Izraele na okupovaných územích, jakkoliv je někdy brutální, nemohou objasnit čirou nenávist namířenou proti vůdcům jako Ariel Šaron, morální pobouření namířené proti Izraeli, ovšem zřídkakdy proti palestinským teroristům, zvráceně jednostranné přiřknutí viny, ač jí kolem existuje tolik.

Ale pokud Izrael není „podělaná malá země" (slovy jistého francouzského velvyslance u britského trůnu), je považován za jaksi přirozeně vinného - tak jako byli Židé považováni za přirozeně vinné po celé věky. Z tohoto důvodu je teror vůči izraelským civilistům, i když krátce odsuzovaný, umístěn do kontextu izraelského dobývání a útlaku a takto odsouzen k volání po „hlubším" porozumění. Ve skutečnosti čím větší jsou oběti, tím větší je legalizace terorismu v podmínkách nespravedlnosti a zoufalství, které ho zřejmě pohánějí. Takto pozvolna vražda precizuje své vlastní morální ospravedlnění. Nietzsche by potěšením zatleskal nad tímto přehodnocením hodnot, které připisuje morální hodnotu nejohavnějšímu ze skutků: masakru nevinných.

Jak došlo k tomu, že je v Izraeli spatřován pramen všeho utrpení? Proč to ponížení? Cesta k anti-ismu není rovná a přímá. Izraelskému psychiatrovi Zvi Rexovi se připisuje tento cynický pohled na věc: „Němci Osvětim Židům nikdy neodpustí." Židovský stát coby stát těch, kteří přežili holocaust, je trvalou připomínkou morálního pochybení nejen Německa, ale Evropy jako celku.

Němci to udělali a Evropa to strpěla či tomu přihlížela - kromě proslulých příkladů opaku, jakými bylo Dánsko a mnoho jednotlivců, kteří riskovali své životy pro židovské krajany. Vrátíme-li se znovu k Freudovi, morální kapitulace před zlem vytváří nepotlačitelnou touhu přenést vinu z pachatelů a nezúčastněných na oběti a jejich dědice. Psychický mechanismus funguje takto: pokud mohlo být chování Židů prezentováno jako chování nacistů, nemohou již mít na nás zvláštní morální nároky; jsou-li tak špatní jako naši předkové, můžeme z ramen sejmout naše vlastní zděděné břemeno viny.

Přidáme-li k tomu vinu pociťovanou Francouzi za Vichy a koloniální represe v Alžírsku, Belgičany za jejich krvavou vládu v Kongu, Španěly, Italy a Portugalci za jejich fašistickou minulost, Nizozemci za jejich (pečlivě utajovanou) kolaboraci s nacisty, Švédy a Švýcary za jejich „proněmeckou neutralitu", existuje velké množství uzrálých pocitů viny, které je možné přenést. Izrael očividně představuje pro promítnutí viny vynikající plátno. Když bývalý ministr Norbert Blüm nazval izraelskou protiteroristickou strategii „Vernichtungsfeldzug" proti Palestincům, tedy vyhlazovací válkou, pojmem běžně používaným pro nacistickou válku proti Židům a ostatním „podlidem" na Východě, projevilo se jeho podvědomí jasně a hlasitě. Takto, již ne tak zlehka, jsou slova překována do zbraní sebeospravedlnění.

Německo ovšem není jediným účastníkem této hry. Většina Západní Evropy odvodila po holocaustu svoji identitu z popření nejtemnější části svých hrdých dějin. Bojový pokřik poválečné Evropy je „Nikdy více!", jak to podal i Alain Finkielkraut: „ne" pro führery, duce, caudilly, kolonialismus, dobývání a diskriminaci „jiných". Pro znovuzískání morálního statusu Evropané přeměnili antifašismus na doktrínu celosvětové transcendence se světským Desaterem, které říká: nebudeš se modlit k pochybnému bohu nacionalismu; nebudeš vykonávat mocenskou politiku; nevzdáš se suverenity a budeš se těšit ze spolupráce. Z tohoto morálního pohledu se jedná jen o krátký, klamný krok k temnější straně vykoupení. Nechovají se ze všech lidí zrovna Izraelci zle takovým způsobem, který jsme překonali? Nejsme tedy potom lepší než ti, kteří nám tak pronikavě připomínají naši ubohou minulost?

Nejedná se o antisemitismus, ale o odvozený fenomén. Zděděné morální břemeno volá po promítnutí a Izrael, bojující o svoji spravedlivou věc někdy nespravedlivými prostředky, ale přitom s daleko více zábranami než jaké má Rusko ve válce s Čečenci nebo Alžírsko v bojích proti islamistům, představuje dokonalý cíl. Znevažování znamená morální úlevu, protože znovu poskytuje morální rovnováhu - a tak rozsudek o Izraeli musí být „vinen".

To ale není všechno. Vzpomeňme na José Bového, francouzského nepřítele globalizace, který v roce 1999 vedl „dekonstruktivistický" dav proti McDonald's na výraz protestu proti tomu, co tato společnost udělala kulinářskému umění jeho země. V březnu roku 2002 se tentýž Bové objevil v Ramalláhu, odsoudil Izrael a vyjádřil svoji podporu Jásiru Arafatovi, jehož sídlo bylo obklíčeno izraelskými tanky. A to bez ohledu na to, že izraelská armáda se nezastavila, aby byla nástrojem jakéhosi útisku, ale spíše proto, aby ho bránila proti vzrůstajícím teroristickým útokům. Co prozrazovala tato scéna, byl fakt, že Arafatova věc byla věcí Bového. Zde stál mluvčí antiglobalizačního hnutí sjednocující globalizaci s amerikanizací (McDonald's) a rozšiřující svoji averzi k oběma i na Izrael.

Zvyk spojovat Izrael a Ameriku je jistě nejzajímavější nový motiv v našem starém příběhu a byl na stránkách tohoto časopisu rozebrán Natanem Šaranským.* Jak jeho slova interpretovat? Znovu je třeba uvědomovat si stejnou úroveň kritiky a anti-ismu a hledat tudíž místo toho klasické kontrolní znaky. V tomto případě se objevují v hojném množství.

Vytváření stereotypů a očerňování. Obvinění Spojených států má tři části. Za prvé, že Amerika je morálně narušená. Popravuje své vlastní občany a libuje si v bombardování ostatních národů. Je to země netolerantního fundamentalistického náboženství. Coby sobecká a do sebe ponořená odmítá uznat Mezinárodní trestní tribunál či ratifikovat dohody o ochraně životního prostředí. Je to „Špinavý Harry" a „Globocop" v jednom - nezodpovědný a arogantní občan světa.

Za druhé je Amerika sociálně zaostalá: je pramenem „dravého kapitalismu" (dle bývalého německého kancléře), který upírá sociální služby těm, kteří je nejvíce potřebují. Místo zlepšování osudu své tmavší menšiny posílá miliony těchto lidí do vězení. Amerika přijímá, ba přímo zbožňuje nerovnosti v hrubém příjmu a popírá nároky sociální spravedlnosti.

Konečně je Amerika kulturně méněcenná. Hltá rychlé občerstvení, libuje si v nevkusné zábavě, hladoví po umění a modlí se pouze k jedinému bohu, kterým je mamon. Amerika obětovává to nejlepší z kultury zábavné četbě a populární hudbě. V otázkách sexu je Amerika jak chlípná, tak puritánská. Jde o společnost, v níž jsou nejvyšší evropské hodnoty - solidarita a společnost, vkus a mravy - utlačovány nespoutaným individualismem.

Démonizace a posedlost. Nejlépe se jako shrnující sdělení pod tento titulek hodí obrázek uveřejněný na jordánské webové stránce v dubnu roku 2002, který ukazoval balíček cigaret s označením Marlboro, plechovku Coca-Coly a hamburger - vše zmáčené krví. Toto jsou (jak obrázek naznačuje) zbraně, které pohánějí americkou snahu o globální dominanci. Jejich úkolem je klamat, ale krev, kterou jsou prosyceny, symbolizuje násilné zneužití. Vzdejte se klamu a cenou bude ztráta vaší vlastní kultury, důstojnosti a moci.

Jako každý skutečný cíl anti-ismu je Amerika nahlížena coby všemocná a za vše odpovědná. Amerika je rukou, která tahá ze všechny provázky. Spojené státy jsou příčinou chudoby, despotismu a vykořisťování třetího světa. Jako každý cíl anti-ismu jsou i Spojené státy v tomto bezbranné: představují hrozbu pro mír, používají-li hrozivou sílu (Irák), a zrádci lidskosti, pokud ji nepoužijí (Rwanda právě tak jako Bosna/Kosovo před bombardováním).

Podobnostem s antisemitismem se nelze vyhnout. Jako Židé i Američané jsou sobečtí a arogantní. Jako Židé i Američané jsou v područí fundamentalistického náboženství, které je činí pokryteckými a nebezpečnými. Vzhledem k tomu, jak klasický antisemitismus staví milosrdenství Nového Zákona proti mstícímu se Bohu, rychle se dechristianizující Evropa ráda srovnává své světsko-humanistické étosy s drsným kalvinismem Ameriky. Pokud Židé ovládají svět jako „vyvolený národ", Američané tvrdí, že žijí v „zemi samotného Boha" a přisuzují si vykonání (jak praví populární „anti-Bushismus") „božského poslání".

I další opora antisemitské víry, antikapitalismus, se podobně zlehka přenesla z Židů na Spojené státy. Tak jako Židé jsou i Američané hrabivci, kteří znají pouze cenu peněz. Tak jako Židé jsou i Američané motivováni pouze ziskem. Tím, že jsou zarytě soutěživí („kariéristé"), mají rozkladný vliv na sociální spravedlnost, tak jako na každou hodnotnou tradici. Byla-li říše mezinárodního židovstva postavena na financích a obchodu, je americká říše vystavěna na „globalizaci", která vykořisťuje bezmocné a likviduje pracovní příležitosti.

Na tomto místě pozvedává hlavu spiknutí. Znovu právě tak jako Židé i Amerika je neobyčejnou vedoucí silou, která má prsty v každé zápletce, dokonce i v obětování Světového obchodního centra; v roce 2003 se ve Francii a Německu stalo půl tuctu knih pojednávajících o tomto tématu bestsellery. Plakát, který se objevil v průběhu demonstrace proti G. Bushovi v Berlíně roku 2002, opakoval klasické obviňování „světového židovstva" a hlásal: „Zastavte Bushovo přivlastňování globální moci!"

A potom přijde náprava: vytlačení. Nejvražednější variantou je al Kajdá: zabít Američany i Židy, vyhnat novodobé „křižáky" z Arábie a naše půda bude svatá a umma opět celistvá. („Snaha o zabíjení Američanů a Židů všude na světě," nabádal muslimy Usáma bin Ládin, „je jednou z největších povinností a dobrým skutkem, který Alláh ocení nejvíce.") V jiných případech popud nesměřuje k fyzické eliminaci, ale k zatlačení, k „lehké eliminaci".

Heslem je „anti-hegemonismus". Amerika musí být zapuzena, neboť je globálním parním válcem, který ničí společnost a solidaritu, zanechávajíc přitom za sebou málo bohatých vítězů a mnoho chudých poražených. Amerika je rovněž velkou pokušitelkou, která svádí zbytek dětí světa k hltání rychlého občerstvení a sledování hollywoodského násilí. Vzhledem k tomu tedy musí svět odolávat říši, která se stala supermocností, pomocí „touhy po sebeuplatnění" a „multipolarity" - hesly pro ovládnutí a obroušení tesáků amerického monstra.

Mezi antiizraelismem a antiamerikanismem existuje nejen nápadná podobnost, ale tyto dva fenomény jsou běžně spojovány v myslích a projevech těch, kteří jsou oběma posedlí. Samozřejmě, Amerika je coby „velký Satan" a Izrael coby „malý Satan" (všimněme si náboženského jazyka) metaforou pocházející z doby převratu ajatolláha Chomejního v roce 1979. Ovšem spojování těchto dvou Satanů již není pouze islámskou věcí. Při berlínských demonstracích proti G. Bushovi v květnu roku 2002 se neobjevovaly plakáty proti ruským nebo čínským vůdcům (ponechme stranou Saddáma Husajna), mnoho jich ovšem hovořilo proti Arielu Šaronovi - „utiskovateli", „válečnému štváči" a „státnímu teroristovi". Proč poukazovat na Šarona, dokud se nenaznačí, že nepřítelem je jak Amerika, tak Izrael?

Dalším pravidelným jevem je aplikace nacistických představ jak na Ameriku, tak na Izrael. V minulém roce při demonstracích proti Iráku jeden německý plakát ukazoval zjevně židovskou postavu podpalující svět. Další plakát prohlašoval: „USA nebo Třetí říše, vyjde to nastejno" (USA - Drittes Reich, Ihr seid so gleich). A ještě další vyjadřoval toto: „Jeden Hitler stačí" (za těmito slovy se skrývalo nevyřčené - Bush se rovná Hitlerovi). V čele byl ovšem plakát s nápisem „Vzpomeňte si na Norimberk, pane Bushi: smrt oběšením". Slova Franze Alta, německého spisovatele a televizního moderátora, kterými označil G. Bushe za „největšího nepřítele lidstva", se zdála být ozvěnou starého nacistického sloganu „Die Juden sind unser Unglück - Židé jsou naše neštěstí".

V každém případě podobnost není totožnost a paralely nejsou důkazy. Jaké psychické nutkání mění Izrael a Spojené státy ve spojený cíl nenávisti a opovržení? Nejjednodušší odpověď je ta, že oba tito obhájci předsunutých pozic Západu se od jeho zbytku liší - stejným způsobem - a rozdíly, zvláště pokud je provází asertivita a úspěchy, nevzbuzují lásku.

Podle mého názoru se tyto rozdílnosti objevují jako čtveřice, jejíž první složkou je moc. Zvláště Izrael a Spojené státy jsou nejpokročilejší a nejmocnější hráči - Izrael ve svém regionu, Spojené státy v celosvětovém měřítku. Ve válce neporažení, disponují armádami nepřekonatelnými žádným z jejich soupeřů. Americká ekonomika je nejrozsáhlejší na světě, americká technologie je na světě nejpropracovanější. Izraelská ekonomika vykazuje lepší výsledky než všichni čtyři arabští sousedé Izraele dohromady. V některých oblastech, například v letecké elektronice, Izrael předčí dokonce největší evropské mocnosti. Americké špičkové univerzity jsou nejlepší na světě; a zatímco arabský svět se nemůže pochlubit ani jedinou skutečnou univerzitou zabývající se výzkumem, Izrael jich má sedm. Je-li Amerika nespoutaným Gulliverem, Izrael je stálou a drásavou připomínkou arabského selhání.

Nepotřebujeme se odvolávat na Freuda, abychom dovodili, že úspěch plodí závist a zášť. Pobouření je znásobeno nespoutanou moderností, kterou obě země ztělesňují. Neustálé změny, přicházející zvenku, příliš evropské společnosti nevyhovují, arabskou společnost ponechme stranou. Evropské přerozdělování upřednostňuje sociální a ekonomickou ochranu, zatímco arabský model se zdá být roztříštěný mezi různé reakcionářské utopie od státního socialismu až k islamismu. Nevědomá logika funguje takto: modernizace je amerikanizace a obě nalezly svého nejvěrnějšího následovníka v Izraeli.

Další rozdílnost má co do činění s identitou. V porovnání s kontinentální Evropou Spojené státy a Izrael vybočují díky svému silnému smyslu pro národnost. Vzhledem ke svému současnému multikulturalismu - jak Spojené státy, tak Izrael jsou etnickými mikrokosmy - si jsou obě země pronikavě vědomy sebe sama. Vědí, kdo jsou a kým chtějí být. Definují se nikoliv z pohledu etnika, ale ideologie - novus ordo seclorum, sionismus - která ční nad kmeny a třídami (i když v případě Izraele nikoliv nad náboženstvím) a je absolutně zakotvena v takových základních dokumentech, jakými jsou v případě obou zemí deklarace nezávislosti. Národní mýty obou zemí jsou zapsány jazykem spásy. Skutečně, Puritáni usilující o vybudování „nového Jeruzaléma" v „zemi zaslíbené" vědomě přirovnávají svůj odchod z Anglie k biblickému exodu z Egypta. Amerika je možná „nejžidovštějším" národem v křesťanském světě.

Srovnejme tento smysl pro národnost s myšlenkami vyzrálých demokracií západní Evropy. Státy rozprostírající se od Itálie přes Německo, Nizozemí a Skandinávii již možná došly k postnacionalismu. Evropská unie křečovitě ruší národní svrchovanost bez toho, aby svým občanům poskytla společnou identitu. „Evropa" je stále věcí účelnosti, nikoliv pýchy. Coby vyvíjející se dílo postrádá oporu v citové vazbě. Evropané se do jednoho rozruší, pokud jejich fotbalový tým vyhraje či prohraje, ale divoký nacionalismus, který kdysi zahnal miliony lidí do zákopů ve dvou světových válkách, zmizel. A s ním zmizela i touha po ztotožnění se se skvělou národní minulostí či srdce rozechvívajícími národními tradicemi.

Je-li nezbytné podpořit silný smysl pro národní identitu silou, typicky s ní přichází smysl pro národní účel a určení; to je zároveň třetí rozdílnost, na kterou bych rád upozornil. Postnacionalistická Evropa opatruje svoji „občanskou pravomoc", svoji vazbu na mezinárodní režimy a instituce. Jednotlivé evropské armády již nejsou skladištěm nacionalismu či nástrojem kariérního postupu, ale organizacemi těšícími se asi tak velké společenské prestiži jako pošta. Sami Evropané jsou pyšní na to, že překonali atavismus války ve prospěch kompromisu, spolupráce a institucionalismu. Takové chápání sebe sama je naplňuje pocitem morální nadřazenosti tváří v tvář „zvířatům" ve Washingtonu a Jeruzalémě, která se za posledních 50 let uchýlila k síle častěji než jakýkoliv jiný západní národ.

Pravděpodobně mnoho Evropanů nevědomě cítí zášť k tomu, co již nemá - všem vlastnostem, které je kdysi učinily divokými a obávanými válečníky. Evropané možná cítí zášť k oněm dvěma národům ze západní rodiny proto, že dělají něco, čeho už Evropané nejsou schopni - nebo se toho neodvažují. Zde je další prostor, kde mohou jak Izrael, tak Spojené státy nabídnout vynikající plátno pro promítnutí nadřazeného sebepojetí druhých. Nechovají se tyto dvě země tím hrubým způsobem, který jsme se my Evropané nakonec odnaučili? Oni jsou Hobbes a Machiavelli, my jsme Kant a Rousseau. Oni trvají na válce a dominanci, my na míru a společenství. A tak evropské svědomí, ukuté v útulném přístřeší americké strategické moci, překypuje opětovným ujištěním: předběhli jsme barbary a přistáli jsme v historické morální avantgardě.

Tato slova sotva mohou popřít mohutné proudy postnacionalismu, které se přehánějí přes kalifornský Marinský okres, nemluvě ani o Sheinkin Street v Tel Avivu a nápisech izraelských „postsionistů". Ovšem i s vlivem kultury a psychologie musíme nakonec dojít zpátky k moci a politice - zkrátka k pozici Ameriky a Izraele v mezinárodním systému.

Izrael zůstane ohrožovaným státem a Spojené státy světovou velmocí číslo jedna, a to možná až do konce tohoto století. To jsou syrová a nezjednodušitelná fakta mezinárodní politiky. Ehud Barak a Bill Clinton se pravděpodobně těšili lepší odezvě v tisku než George W. Bush a Ariel Šaron, ovšem to pouze zastiňuje hlubší realitu. Obě země zůstávají cíli nejen kvůli tomu, co dělají, ale také kvůli tomu, čím a kde jsou.

To, co dělají, je někdy nemoudré či zlé; místo, jež zaujímají v mezinárodním systému, mohou změnit pouze za současného obětování své výjimečnosti a síly potřebné k její ochraně. Bez neobyčejné síly a vůle ji použít by Izrael coby stát nezůstal pevný mezi těmi, kteří popírají jeho legitimitu. Právě tak by Amerika coby Jeffersonova „říše svobody" nevytrvala v úsilí o bezpečnost v juste milieu světa rodící se demokracie.

Od roku 1945 nebyla napadena žádná evropská země. Není tedy divu, že se v průběhu éry očividně trvalého míru jejich bojový instinkt vytratil spolu s jejich vojsky. Není tedy divu, že k Izraeli a Americe cítí zášť jako k zavrženým dětem Západu. Ale národy v nebezpečí se nemohou a vbrzku nebudou vyvíjet do podoby Švédska nebo Německa - ne v Hobbsově světě Leviathana, ne v pochybném postavení „poslední přetrvávající supervelmoci". Pomocí toho, co jsou a co mají, zůstanou Amerika a Izrael jak cíli, tak válečníky.

Anatomií mezinárodního systému (abychom se naposledy odvolali na Freuda) je osud. V případě postnacionalismu, postmodernismu a ostatních platí, že místo, které zaujímají, určuje i jejich postoje. Amerika a Izrael jsou outsideři - tak jako byli Židé po celou dobu až do 21. století. Otázkou, kterou je třeba vyřešit a od které se vše odvíjí, je, kdo zvítězí.

* V otázce, zda jsou Izrael a Židé dvě strany téže mince, nemohu než odkázat na nepřekonatelnou argumentaci Hillela Halkina v článku "Návrat antisemitismu", Commentary, únor 2002.

Josef Joffe je vydavatelem německého týdeníku Die Zeit a společníkem Olinova Institutu pro strategické studie v Harvardu.