Démon eurosouhlasu?

Náš vstup do Evropské unie s sebou přinese i jeden velký europlebiscit - všelidové hlasování o evropské ústavě. Příznačné je, že veškeré zdejší politické diskuse se zatím týkaly víceméně jen termínu hlasování a téměř nikoliv obsahu. Stanislav Gross nedávno navrhl souběžné konání referenda a parlamentních voleb, neb se tak prý ušetří. Samozřejmě za tímto návrhem vězely čistě politické, ba mocenské zájmy vládní strany, která se chce pojistit před případnými předčasnými volbami, samu sebe šikovně navléknout do evropských ohvězdičkovaných šatů a opoziční ODS vystavit na pranýř euroskepticismu. Což je nálepka, jejíhož držitele někdy chrání před upálením snad jen nutnost dodržování principů právního státu. Jenže již samotný triumf formy nad obsahem svědčí o tom, že v bruselském eurokrálovství je zkrátka něco shnilého. Ruku na srdce: jaký díl občanů České republiky, včetně její politické „elity", dovede srozumitelně vysvětlit, co tvoří obsah evropské ústavy a proč by lidé měli hlasovat právě pro ni? Procento zde asi bude příliš objemnou jednotkou, jako vhodná míra se jeví spíše promile. A v Německu, Irsku či Portugalsku na tom nejsou o mnoho lépe... Někdo by mohl namítnout, že je tedy namístě žádat maximální odklad hlasování a provést zatím masivní vzdělávací a osvětovou kampaň. Bohužel několik let starý příklad z Polska, kam premiér Gross koncem září zavítal údajně i kvůli koordinaci v ratifikačním procesu při přijímání euroústavy, vede k velkému „referendoskepticismu".

V Polsku totiž v květnu 1997 rozhodovali občané v referendu o nové ústavě polského státu, schválené v dubnu téhož roku Národním shromážděním, tedy oběma komorami parlamentu. Polský zákon o přijímání ústavy tento postup vyžadoval, byť nestanovil žádnou hranici minimální účasti k platnosti takového konstitučního plebiscitu. Referendum navíc probíhalo půl roku před volbami, přičemž při těch předchozích se rozdrobená polská pravice, jež v součtu reprezentovala asi třetinu voličstva, nedostala do Sejmu. Velmi ostrá konfrontační kampaň plnila funkci ouvertury před soubojem o poslanecká křesla a o odborné argumenty v ní člověk skoro nezavadil. Spory byly velmi emotivní a víceméně pouze hodnotové. Ústava sehrála roli zástupného tématu, úlohu záminky ke svedení bitvy, v níž šlo o něco úplně jiného. Opozice nové ústavě vytýkala hlavně dvě věci: za prvé že ji připravili postkomunisté, což je z hlediska polských národních a náboženských tradic historická hanba, a za druhé že se v preambuli výslovně nepřihlašuje k Bohu. Ale například o vztazích dolní komory a Senátu či o rozsahu aktů prezidenta vyžadujících kontrasignaci, tedy o záležitostech v ústavním vesmíru vskutku nejpodstatnějších, v kampani nezazněla skoro ani zmínka.

Průzkumy veřejného mínění odhalily, že zhruba dvě třetiny Poláků by raději rozhodovaly alespoň mezi dvěma konkurenčními projekty, a tzv. občanský projekt ústavy, který vypracovala v parlamentu nezastoupená polská pravice, se dokonce těšil větší podpoře (34 % v únoru 1997) než vládní koalicí prosazený text, vehementně propagovaný především postkomunistickým prezidentem Aleksanderem Kwaśniewskim (25 %). Nicméně podle zákona se hlasovalo pouze o ústavě schválené v dubnu 1997 Národním shromážděním. A tak jako tak, pouze 8 % Poláků v průzkumech uvádělo, že se o danou problematiku opravdu podrobně zajímá...

Ústava byla nakonec schválena těsnou většinou 52,71 %, avšak ostudně, neboť za účasti pouhých 42,86 % oprávněných voličů. Kdyby hlasování probíhalo podle standardního polského zákona o referendu, nemohlo by být uznáno za platné, ale zde se vše „naštěstí" řídilo speciálním zákonem o referendu o ústavě, který nadpoloviční účast k platnosti nevyžadoval. Polský politolog Marek Bankowicz to nazval „absurditou hodnou zvěčnění ve světových učebnicích konstitucionalismu". A jak ukázaly sociologické průzkumy, lidé hlasovali převážně podle své stranické afiliace: voliči levice pro ústavu, voliči pravice proti. Na podzim téhož roku pak pravice zvítězila v parlamentních volbách: šlo tedy vlastně i o triumf odpůrců ústavy, která však právě vstupovala v platnost.

Taková tedy bývá praxe, a nikoliv pouze v Polsku. Co z toho plyne? Všelidové hlasování o euroústavě bude (nejen u nás) víceméně manipulativní a zástupné. Nežádá se rozhodnutí, jen souhlas. Souhlas ve věci, které občané rozumějí snad ještě méně než principu provozu jaderné elektrárny. Jejich ruka se podvolí buď doporučení stranických leaderů, či kampani s cirkusem dr. Františka Janečka v hlavní roli, anebo dokonce uměle vytvořenému strachu, že když voliči ústavu „shodí", Evropa takovou vzpurnou zemi zavrhne, peníze už z Bruselu nepřitečou a bude po blahobytu. Starším čtenářům to jistě něco připomene, ale abychom naší mladé demokracii (či celé eurodemokracii) nekřivdili: za neúčast se zatím z práce nevyhazuje a s urnou po lese odpírače euroreferenda také nikdo honit nebude. Tím však výčet pozitiv pomalu končí: zbývá podivný rituál, jenž sám o sobě varovně vypovídá o rostoucím deficitu skutečné demokracie v rámci Evropské unie. Anebo už v břiše Euroleviathana?