Čtyři důvody proti euru

Z pohledu ekonomické analýzy není situace ohledně vstupu České republiky do eurozóny příznivá. Nelze vyloučit, že přijetí eura nebude v nejbližších minimálně deseti letech na pořadu dne.

Hovoří pro to čtyři hlavní důvody:

1. Eurozóna zatím není ekonomicky úspěšným projektem. Růst jejích členů se po jejím startu zpomalil a nedochází v ní k tomu typu konvergence, který by ji posouval směrem k optimální měnové oblasti.

2. Vstup ve fázi, kdy doháníme vyspělejší ekonomiky, pro nás není výhodný. Připravili bychom se o kurz jako významný kanál pro růst naší relativní cenové hladiny. Ten by se pak ubíral cestou vyšší míry inflace.

3. Náš vstup není v nejbližších minimálně deseti letech příliš reálný. Nedokážeme prokázat dlouhodobou schopnost plnit maastrichtská kritéria - jak fiskální, tak i kritérium pro inflaci (právě přijetí eura by vyhnalo naši inflaci nahoru).

4. Eurozóna nás nechce. Nepřeje si rozšiřování, nemůže si dovolit přijmout další skupinu ekonomik, které by v důsledku dohánění měly vyšší než 2% inflaci.

Eurozóna neúspěšná

Zavedení eura bylo především politickým rozhodnutím. Chybějící ekonomické předpoklady měnové unie se měly jaksi samočinně vytvořit následně. Společná měna měla urychlit vzájemnou konvergenci ekonomik a brzy z nich vytvořit tzv. optimální měnovou oblast, homogenní útvar, pro který by společná měnová politika představovala výhodu a nikoli riziko. Slibovalo se, že euro přinese nejen úspory nákladů pro soukromý sektor, ale že také výrazně urychlí růst na makro­ekonomické úrovni.

Jaká ale byla skutečnost? Na grafu vidíme, že ekonomický růst se v zemích eurozóny neurychlil, naopak se zpomalil. Od svého založení rostla eurozóna podstatně pomaleji než např. Spojené státy, ale i pomaleji než ty „staré" země EU, které zatím euro odmítly. Zřetelně to ilustruje následující tabulka.

Tabulka 1: Srovnání temp růstu HDP v letech 2001-2006 (v %)

Pramen: Eurostat

Podle Evropské centrální banky činí dlouhodobé potenciální tempo růstu eurozóny jen něco málo přes 2 %. Při rychlejším růstu se již začnou projevovat inflační tlaky. Jednostranný důraz na projekt společné měny zřejmě odvrátil pozornost od řešení liberalizace trhů, flexibility trhů práce a příliš nafouklých sociálních polštářů.

Společná měna ale nesplnila očekávání ani v oblasti vzájemné konvergence zúčastněných ekonomik, pokud jde o tempa růstu a míry inflace. Země eurozóny sice dokázaly dostát maastrichtským konvergenčním kritériím v okamžiku spuštění měnové unie, ale brzy potom je řada z nich přestala plnit, takže postup k optimální měnové oblasti se zkomplikoval.

Část zemí eurozóny přestala dodržovat kritéria pro stabilitu veřejných financí, jak byla přetavena do tzv. Paktu stability a růstu. Potíže s nadměrnými deficity měly Německo, Francie, Itálie, z malých zemí Portugalsko a Řecko. Fiskální nezodpovědnost je pro stabilitu eura nebezpečná. Problémy se rýsují zejména do budoucna. V eurozóně navíc tiká časovaná bomba v podobě stárnutí obyvatel a potřeby radikálně reformovat penzijní systémy. Jinak hrozí enormní zátěž pro veřejné finance a s tím i růst pokušení některých zemí z eurozóny vystoupit, dovolit si velké zadlužení státu a profinancovat ho inflačním tiskem peněz.

Řada zemí eurozóny by dnes nesplnila ani maastrichtské kritérium pro inflaci. Tabulka 2 v pravé části ukazuje kladné inflační diferenciály proti maastrichtskému kritériu. Vidíme, že brzy po spuštění eurozóny přestala část jejích členů - od Irska až po Lucembursko - maastrichtské kritérium plnit. Je to na pováženou, když si uvědomíme, že od adeptů vstupu se naopak plnění inflačního kritéria z Maastrichtu přísně vyžaduje.

Tabulka 2: Inflační diferenciály v zemích eurozóny (v procentních bodech)

Pramen: Eurostat, Evropská centrální banka

Neméně bolavým bodem je to, co vidíme v levé části tabulky - trvalé vzájemné rozdíly v inflaci uvnitř eurozóny. Před spuštěním eurozóny se kladl velký důraz na vzájemné sblížení měr inflace. Tak bylo také formulováno příslušné maastrichtské kritérium: ne jako předem daná úroveň, nýbrž jako odchylka od průměru tří zemí EU s nejnižší inflací. Vědělo se, že právě odchylky jsou důležité: při velkých vzájemných rozdílech v inflaci by společná měnová politika nebyla vyhovující. Bohužel jakmile byla eurozóna spuštěna, začaly se míry inflace jednotlivých zemí znovu rozrůzňovat.

Postupně se v eurozóně vytvořily dvě skupiny zemí. Jedna má inflaci dlouhodobě pod průměrem eurozóny, druhá nad průměrem. Do skupiny s dlouhodobě nižší inflací patří Německo, Francie, Belgie, Rakousko. Do skupiny s dlouhodobě vyšší inflací patří všechny ostatní země kromě Finska. Navíc podobně jako míry inflace se v eurozóně liší i tempa růstu, přičemž země s vyšším růstem mají tendenci k vyšší inflaci a naopak. Ukazuje se, že v eurozóně probíhá jiný typ konvergence než ta, kterou předpokládala Maastrichtská smlouva. Místo nominální konvergence probíhá konvergence reálná. Probíhá konvergence ekonomických úrovní a cenových hladin méně vyspělých členů k těm vyspělejším - čili proces dohánění. Skupina členů s nižší ekonomickou úrovní roste rychleji než ostatní - ale také má vyšší inflaci. Typickými představiteli dohánějících ekonomik jsou Řecko a Portugalsko, ale také Irsko či Španělsko. (Irsko díky dohánění už dosáhlo úrovně nejvyspělejších členů eurozóny a pokračuje v rychlejším růstu.)

To, že se eurozóna rozdělila na dvě části, pokud jde o tempa růstu a inflaci, dělá Evropské centrální bance značné starosti. Společná měnová politika tak totiž nevyhovuje nikomu. Jedny země jsou tlačeny do deflačního pásma, a tím se brzdí jejich růst. Dohánějící země zase mají nízké až záporné reálné úrokové sazby, zhoršuje se jim nerovnováha obchodních bilancí a hrozí jim přílišné zahraniční zadlužení. Tím, že dohánějící země mají vyšší inflaci, potřebuje eurozóna vyšší úrokové sazby, než má v současnosti Česká republika (v říjnu 2007 byla oficiální sazba v eurozóně 4 % proti 3,25 % v ČR, přičemž rozdíl tržních sazeb dosahoval 1,3 procentního bodu).

Když to shrneme, eurozóna má v průměru nízký potenciál růstu. Trpí velkými rozdíly mezi zeměmi i rozdíly v mírách inflace, takže očekávaný postup k optimální měnové oblasti se zkomplikoval. Její členové nejsou schopni spolehlivě plnit maastrichtská fiskální a inflační kritéria, která si v zájmu stability eura sami určili. Eurozóna tak zůstává politickým projektem, prozatím bez dostatečně pevného ekonomického základu. Je otázka, zda máme do eurozóny - v této její podobě - skutečně vstupovat a zda ona sama je schopna nás bez problémů absorbovat.

Vstup dnes není výhodný

Pro ČR jako dohánějící ekonomiku s podstatně nižší ekonomickou i cenovou úrovní, než má v průměru eurozóna, by rychlý vstup nebyl výhodný. V nejbližších minimálně deseti letech pro nás nebude výhodné vzdát se měnové suverenity, samostatné měnové politiky a měnového kurzu. Kurz je velmi důležitou proměnnou, která poskytuje ekonomice flexibilitu a brání narůstání vnitřních a vnějších nerovnováh. A ve fázi, kdy doháníme vyspělejší ekonomiky, plní kurz koruny ještě další zásadní funkci. Posilování kurzu efektivně snižuje naši inflaci a umožňuje nám poměrně rychlý růst při nízkých úrokových sazbách.

Tabulka 3: Relativní cenová hladina proti průměru eurozóny (v %)

Pramen: Eurostat

Je známo, že dohánění v ekonomické úrovni, tedy tzv. reálná konvergence, je propojeno s konvergencí cenových hladin. Jinak řečeno, s růstem ekonomické úrovně roste i naše relativní mzdová a cenová hladina a sbližuje se s úrovní vyspělejších zemí.

Z tabulky 3 vidíme, že od roku 2000 se naše relativní cenová hladina sice zvýšila ze 47 na 59 % průměru eurozóny, ale stále ještě existuje velký prostor pro její další růst. S tím, jak poroste naše produktivita a ekonomická úroveň, budou rostoucí mzdy tlačit naši cenovou hladinu - v relaci k zahraničí - nahoru. Obdobně jsou na tom ostatní země v tabulce.

Sbližování naší relativní cenové hladiny s vyspělejšími zeměmi, například s průměrem eurozóny, může jít dvěma kanály, resp. jejich kombinací. Jedním kanálem je posilování kurzu koruny, což zdražuje naše zboží a služby pro zahraničí, přičemž my to jako zdražování nepociťujeme. Druhou možností je inflační diferenciál - situace, kdy bychom měli vyšší inflaci než eurozóna. Inflace ovšem zdražuje všechno naše zboží nejen pro zahraničí, ale také pro nás.

Dokud máme samostatnou měnu, může převážná část růstu naší relativní cenové hladiny probíhat přes kurz, tedy posilováním koruny. V posledních sedmi letech to bylo téměř výhradně touto cestou. Jakmile se koruny vzdáme, přelije se konvergence naší mzdové a cenové hladiny nutně do vyšší inflace. To by pro nás bylo podstatně méně výhodné. Navíc posilování kurzu zvyšuje ve vztahu k zahraničí hodnotu všech našich aktiv (včetně úspor obyvatelstva), kdežto rychlejší inflace by naše aktiva naopak znehodnocovala. Obě cesty vedou ke sbližování cenových hladin, ale ta kurzová je nesporně výhodnější. Je rozumné předem si tuto cestu neuzavírat, ponechat si v období dohánění otevřený kurzový kanál konvergence, nevzdávat se vlastní měny. Dohánění vyspělejších zemí si v naší ekonomice vyžádá ještě řadu let: naše ekonomická úroveň je dnes někde na 65-70 % průměru eurozóny a naše relativní cenová hladina těsně pod 60 %, jak ukazuje tabulka 3.

Také mezi dnešními členy eurozóny jsou dohánějící země - Řecko, Portugalsko a další. Ty však už volbu mezi posilováním kurzu a vyšší inflací nemají - chtě nechtě jdou inflační cestou, protože se vlastní měny vzdaly. A vyšší míra inflace přináší problémy jak jim, tak eurozóně jako celku.

Na posilování kurzu koruny si často stěžují naše podniky, zejména velcí vývozci a firmy, které jsou v zahraničním vlastnictví. Zavedení eura by jim snížilo transakční náklady a odstranilo kurzové riziko. Měly by si ale uvědomit, že by pak zároveň musely fungovat v prostředí vyšší inflace, vyšších nominálních úrokových sazeb, přestaly by se jim zlevňovat dovozy a čelily by daleko větším mzdovým tlakům (kromě vyšší inflace by totiž mzdy hnala nahoru i „mzdová nákaza" - se zavedením eura by se rozdíly ve mzdách staly daleko transparentnějšími). Vývoj našeho zahraničního obchodu ukazuje, že se podniky na stávající situaci - nízká inflace a posilující koruna - dobře adaptovaly. Jde totiž o poměrně dobře předvídatelné prostředí. Přijetí eura by v této fázi mohlo vyvolat v naší cenové a mzdové hladině těžko předvídatelné změny a zbytečně urychlit přesun produkce do zemí dále na východ, za levnější pracovní silou.

Stop na deset let

Náš vstup do eurozóny není v nejbližších minimálně deseti letech příliš reálný. Je to proto, že sice můžeme krátkodobě splnit všechna maastrichtská kritéria, ale už nebudeme schopni prokázat, že by jejich plnění bylo dlouhodobě udržitelné, jak to od nás požaduje Evropská centrální banka. Ve fiskální oblasti nemůžeme počítat s dlouhodobou stabilitou veřejných financí bez zásadní důchodové reformy a reformy zdravotního systému. Neplnění fiskálních kritérií je zatím nejviditelnější překážkou přijetí eura nejen u nás, ale i v dalších zemích.

Tabulka 4: Očekávaná data vstupu do eurozóny

Všechny tzv. nové země EU odložily nebo odkládají původně zamýšlené termíny přijetí eura, zčásti na neurčito (viz tabulka 4), přičemž i ze Slovenska se v současnosti ozývají pochybnosti o datu vstupu. Nejviditelnější překážkou rychlého přistoupení k eurozóně je sice fiskální oblast, ale v měnové oblasti nejsou překážky o nic menší. Zcela reálně totiž hrozí, že po vstupu do eurozóny bychom nedokázali plnit maastrichtské kritérium pro inflaci.

V důsledku konvergence naší cenové hladiny by právě přijetí eura - tedy ztráta kurzového kanálu konvergence - vyhnalo naši inflaci nahoru. (Některé odhady z řad bankovní rady hovoří o možném růstu inflace až o 3,5-4 procentní body.) To je ovšem s dlouhodobým plněním maastrichtského kritéria neslučitelné. Totéž se týká dalších středoevropských zemí s nízkou relativní cenovou hladinou. A Evropská centrální banka to dobře ví, proto tak zdůrazňuje, že bude trvat na dlouhodobé udržitelnosti plnění všech kritérií.

Eurozóna nás nechce

S tím úzce souvisí skutečnost, že eurozóna nás nechce, že si nepřeje žádné masivní rozšiřování. Ani země eurozóny, ani Evropská centrální banka nemají zájem na rozšiřování eurozóny o větší skupinu zemí, nota bene chudších, jež jsou ve fázi dohánění. Kromě Řecka, které přistoupilo hned v roce 2001, se zatím podařil vstup jen Slovinsku (od ledna 2008 se po jeho bok zařadí Malta a Kypr). Už Litva, jak víme, tvrdě narazila, když překročila maastrichtské kritérium pro inflaci o 0,07 procentního bodu. Byť je to hluboko pod hranicí statistické chyby, Evropské centrální bance to poskytlo vítanou záminku Litvu odmítnout. Následně se nicméně ukázalo, že Litva skutečně nebyla schopna svou nízkou inflaci udržet dlouhodoběji (její míra inflace se poté vyhoupla až k 10 %). Dalším signálem bylo, když Evropská centrální banka prohlásila na adresu Slovenska, že i v jeho případě bude přísně posuzovat dlouhodobou udržitelnost plnění inflačního kritéria. Slovensko, přestože vstoupilo do ERM II, dnes začíná přehodnocovat pohled na možné datum přijetí eura. Dlouhodobá udržitelnost plnění inflačního kritéria nepochybně bude vyžadována od všech dalších adeptů vstupu včetně České republiky. Přitom je jasné, že to znamená prokazovat neprokazatelné - nic nelze prokázat do budoucna.

Evropská centrální banka má ale pravdu v tom, že po přijetí eura by naše nízká předvstupní inflace nebyla udržitelná. Dokazuje to i zkušenost poloviny zemí eurozóny - těch rychleji rostoucích, dohánějících -, které, jak bylo ukázáno, před startem projektu společné měny sice plnily maastrichtské kritérium pro inflaci, ale krátce poté, co se ocitly v eurozóně, ho plnit přestaly. Požadovat dlouhodobé záruky jeho plnění od nás se v takové situaci zdá absurdní. Není to však absurdní, když si uvědomíme, jak by pro eurozónu bylo nebezpečné, pokud by se v ní dále rozšiřovala skupina členů s vyšší než dvouprocentní inflací. Kompenzovat by to musely země, jako je Německo, které je už dnes občas tlačeno společnou měnovou politikou až k deflačnímu pásmu, což brzdí jeho růst. Eurozóna se vyvíjí jinak, než se předpokládalo, a rozšiřování pro ni dnes představuje spíše ekonomické riziko.

Nemůžeme samozřejmě nikdy vyloučit, že dojde k politickému rozhodnutí o rozšíření eurozóny o další země bez ohledu na ekonomické důsledky. Některé členské země však mají s pravidly eurozóny problémy i bez jejího rozšiřování. Nespokojenost se ozývá ze strany Francie, která by dala přednost stimulaci růstu před měnovou a fiskální disciplínou. V nedávné minulosti prohlašovali i někteří italští politici, že Itálii by bylo lépe bez eura. Takovéto tenze signalizují, že eurozóna má dost svých vnitřních problémů a nemá zájem je prohlubovat vstupem skupiny ekonomik, jejichž sladěnost se stávajícími členy by byla více než problematická.

Závěr je celkem jasný. Eurozóna zatím není úspěšným ekonomickým projektem. Tím spíše si nemůže dovolit masivní rozšiřování o skupinu ekonomik, které teprve postupně konvergují k její průměrné úrovni. Proto Evropská centrální banka od kandidátů vstupu požaduje, aby prokázali schopnost dlouhodobě plnit maastrichtská kritéria, ačkoliv (nebo právě proto, že) řada členů eurozóny tuto schopnost nemá. Za těchto podmínek (ve fázi dohánění) nelze považovat náš vstup do eurozóny za příliš reálný. Nemělo by také smysl žádat o vstup do eurozóny jen proto, abychom dali Evropské centrální bance příležitost nás odmítnout.

Text vychází z příspěvku předneseného na konferenci „Euro versus koruna: kdy je optimální přijmout euro?", kterou uspořádalo CDK v Senátu PČR 18. října 2007.

Autorka je poradkyní prezidenta republiky.