Co není vidět zvenčí

Loni v listopadu jsem se na „čítačke“ v olomoucké literární kavárně Druhý domov posluchačům svěřil s tím, co mne nedávno potkalo. – Když jsem byl na posvícení v nedalekém Hochtánově (nyní Vysoká) představen jedné paní učitelce jako básník, udiveně, spíš vyděšeně konstatovala: Jé, vy ještě píšete básně? Myslela to vážně. Jak už to bývá, odpověď mne napadla až dodatečně, „na schodech“: Milá paní, kdyby vám mne někdo představil jako malíře, určitě z vás nevypadne: Jé, vy ještě malujete? Je za podobný přístup u lidí vinna inflace poezie, či spíše básnivé psaní v posledních nejméně šedesáti letech? Nejen u nás: Czesław Miłosz, dávno už tomu, napsal s uvedením příkladů, že v USA každoročně vychází na tisíc antologií básní, které se navzájem podobají jako vejce vejci a které by František Halas nejspíš charakterizoval jako tenké čůrání. Představuje takové množství podhoubí, z něhož vyrůstají díla skutečných tvůrců, nebo jde o plevel, jenž vše zdusí tak, že nic nevzplá? Spolupořadatelkou zmíněných olomouckých čtení je Tereza Šustková, která mi po skončení programu darovala svoji prvotinu s názvem Skrýše (2018). Její poezii jsem předtím neznal, a tak jsem knihu doma otevřel spíš s obavami. Byly naštěstí zcela liché, takže jsem si vyžádal další díla. Tíha vlny (2020) vyšla před třemi lety, v rukopise je zatím její třetí sbírka Koutnice. Nakonec jsme se koncem dubna sešli u ní doma ve Velké Bystřici k rozhovoru. Zkusil jsem navázat na to, o čem jsme stihli jen letmo promluvit v Druhém domově. Tereza Šustková (1991) vystudovala češtinu a hudební výchovu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. S manželem a třemi dětmi žije ve Velké Bystřici u Olomouce. (…)