Co nám přináší křesťanská zkušenost s 20. stoletím?

  Zadaný název mi způsobuje jisté problémy. Pro novověk je typické nejen dělení konfesionální, ale též politické. Křesťané mohou mít různé zkušenosti a tomu odpovídající nejednotné postoje, proto neexistuje společná opce. Pro řešení „společné zkušenosti" křesťanů by se ale snad dal zdůraznit akcent antropologický. Podle křesťanského přesvědčení je Bůh dobrý a člověk i svět jsou dobrým stvořením. To je nauka, která křesťany navzdory všem rozdílům sjednocuje. Člověk je však současně spolustvořitel s velkou kreativní silou. (Zde existuje sice přístup „erasmovský" na rozdíl od přístupu „luterského", ale jedná se o distinkci v našich širších souvislostech nepříliš významnou.) Ve světě i lidech jsou však přítomny destruktivní a sebedestruktivní síly, to, co se někdy nazývá „tragickým". Ve 20. století je „tragického" veliké množství, až s ním mají křesťané veliké problémy. Můžeme je vyjádřit v palčivé otázce: „Kde jsi, Bože, když tvůj lid, který jsi stvořil, trpí?" Křesťan má však jistou naději v Bohu-Ježíši, který tragickou povahu světa neruší, ale svým životem a smrtí (láskou) ukázal způsob, jak tragické naplnit skutečně „lidským". Křesťanská zkušenost s 20. stoletím se zdá být tedy napjata mezi tyto dva póly - zkušenosti určité samostatnosti vůči Bohu, který viditelně do historie nezasahuje, a zkušenosti naděje, která právě proto, že souvisí s vírou, je do určité míry také neviditelná, těžko uchopitelná a popsatelná. Je však zapotřebí zdůraznit rozdíl mezi vírou a utopií. Zatímco první je pevně vázána na dějiny a je kontinuit­ní, druhá je z historie, a tedy i z historické zkušenosti, vytržena. Jakkoli se může na první pohled zdát, že křesťanská víra má utopické prvky, je to jen zdánlivé, pohlédneme-li na celek na­uky i tradice. V konkrétních historických konstelacích se občas vyskytuje víra a utopie promíseně - jak je to ostatně zřejmé i na duchovním otci této konference Bernardu Bolzanovi. (…)