Církevní historiografie a interpretativní výzkum soudobých dějin

Církevní historiografie, stejně jako historiografie bez přívlastků, má svůj smysl tehdy, pomáhá-li svému dnešnímu příjemci rozumět minulému dění. Je jedno, jestli je oním příjemcem společenství definované konfesně, národně či ještě jinak. V tomto směru se kloním k třeštíkovskému chápání úlohy historika jakožto pomocníka při tvoření velkého vyprávění, jež každá generace musí podstupovat znovu a znovu, neboť historie pro ni má smysl právě tehdy, když dává porozumět jí samé. V tomto směru je pro soudobou českou církevní historiografii stále zásadním úkolem věnovat se tématům církevních dějin, příp. dějin náboženství v 19. a 20. století. Přes všechny revoluce, zlomy, koncily a jiné uzlové body se totiž církevní společenství v této době vyvíjejí v zásadě kontinuitně, a tak tyto dějiny jsou i dějinami současných společenství, jež je tak i chápou a k nim se vztahují. Výzkum orientovaný na toto období tak může vést k pochopení a vysvětlení mnohého současného. (...)