Charles Péguy (1873-1914)

V úvodu ke své knize Essays on European Literature (1950) se E. R. Curtius zmiňuje o svém štěstí být současníkem a vykladačem „mužů jako Gide, Claudel, Péguy, Proust, Valéry, Hofmannstahl, Ortega, Joyce, Eliot“. Velikost vyvolává velikost, takže je snadné pochopit Curtiovu vděčnost. Ale co jeho výčet? Joyce a Eliot jsou zde samozřejmostí. Podobně Proust a Valéry, Ortega a Hofmannstahl. Gide a Claudel jsou přinejmenším přijatelní, i když jejich pověst v letech, kdy Curtius psal, upadala. Ale Péguy? Jak se toto neznámé jméno ocitlo na exkluzivním seznamu význačného kritika? (...)