Československá ekonomika v letech 1918-1938

Letos v říjnu uplynulo devadesát let od chvíle, kdy český národ opět získal svou státní samostatnost. Jak se v prvních dvaceti letech vyvíjela československá ekonomika a co ji nejvíce ovlivňovalo?

Republika československá vstoupila do let své samostatné existence jako stát s velmi nesourodou skladbou hospodářství i s rozdílnou životní úrovní. Ekonomicky nejvyspělejší částí republiky byly bezesporu Čechy, které byly již v rámci rakousko-uherského mocnářství druhou hospodářsky nejrozvinutější zemí, hned po Dolních Rakousích, jejichž součástí však bylo rovněž sídelní město Vídeň. I malé Slezsko na tom ale bylo neporovnatelně lépe než veskrze agrární Slovensko, o rurální Podkarpatské Rusi ani nemluvě.

Výchozí pozice

Na české země připadala více než polovina průmyslových a živnostenských závodů někdejšího Rakouska a téměř šedesát procent všech osob v nich zaměstnaných. Především díky nepřeberným zásobám hnědého a černého uhlí docházelo v posledních předválečných letech v českých zemích k vyšší akceleraci hospodářského růstu než v ostatních rakouských zemích. S trochou nadsázky se dá říci, že geografická poloha nového státu v podstatě kopírovala historický postup průmyslové revoluce směrem od západu na východ evropského kontinentu a s ní i postup civilizace jako takové.

Spojení několika částí bývalé monarchie (české země, Slovensko, Podkarpatská Rus) v jeden státní útvar tak předznamenalo i tržní specializaci. České země lze po celou dobu trvání první republiky označit za průmyslové, kdežto obě zbývající části byly typicky zemědělsky orientované regiony. Z monarchie si rovněž samostatná ekonomika odnesla limity růstu dané opožděným nástupem kapitalismu ve srovnání se západoevropskými zeměmi.

Pro stát bylo důležité i nové mezinárodní uspořádání vzniklé po první světové válce. Kromě dominantního Německa, které ovšem stálo na straně poražených, patřily všechny ostatní sousední státy k hospodářsky zaostalejším. S rostoucí ekonomickou silou německé říše se předválečné soupeření o trhy přeneslo postupně i do nové éry. K tragickému ukončení došlo až v souvislosti s rozbitím československého státu a nacistickou okupací.

Tato rivalita mělo i kladné rysy, a to především kvůli protilehlým oblastem průmyslových center severní Čechy - Sasko a severní Morava - Horní Slezsko. Problémem ovšem bylo, že právě v těchto oblastech patřila velká většina průmyslových podniků, hutí a dolů na české straně německé menšině, která hned od počátku nevzala nový státní útvar za svůj. Po velké depresi konce třicátých let se pak začala stále více orientovat na jeho silnějšího souseda.

Velká válka

Do vcelku poklidného vývoje monarchie před rokem 1914, který byl přerušován pouze vládními krizemi a občasnými potyčkami mezi některými českými a německými skupinami, v ekonomické oblasti pak bojem národnostně orientovaného průmyslu o státní zakázky, výrazně zasáhla válka. Kvůli rostoucím válečným potřebám byl omezen spotřební a lehký průmysl, rozsahu výroby se naopak dočkalo strojírenství, hutní a železářská výroba, ale i výroba textilu a obuvi. S tím, jak postupně rostly potřeby válčící armády, se zakázky válečného průmyslu neustále zvyšovaly a zároveň s nimi se snižovala produkce určená zázemí. Pečená kuřata a uzené šunky, které se házely na počátku konfliktu vojákům odjíždějícím na frontu, vystřídaly fronty na komisárek.

Válka poskytla vhodnou příležitost vládnoucí vojensko-byrokratické mašinerii, aby se pokusila zlikvidovat tepny českého hospodářského a bankovního života a s ním i snahy o jakýkoli autonomní či samostatný ekonomický vývoj českého etnika. Této strategii podřizovala dokonce veřejné zakázky pro potřeby válečného úsilí, z nichž zcela záměrně vynechávala české firmy. Odpovědí byl laxní přístup v upisování válečných půjček ze strany českých peněžních ústavů, což se stalo záminkou pro zatčení jednoho z hlavních mužů Živnostenské banky, Jaroslava Preisse.

Již v předválečné době byl Preiss vůdčí osobností českého finančního a bankovního života a svůj vliv si udržel i v době existence samostatného státu. Skupina Živnobanky, která svůj český kapitál posílila po válce o nostrifikované podniky, se stala největší středoevropskou bankou a po celých dvacet let patřila k předním rozhodovacím centrům v ekonomické i politické oblasti. Snahou rakouských vojensko-policejních orgánů bylo vyvolat run na tuto banku a dosadit sem nucenou správu, která by ji jednou provždy zlikvidovala. To se však nakonec nepovedlo díky solidaritě ostatních českých peněžních ústavů, včetně tehdy oblíbených a rozšířených kampeliček. Pro představitele celého komplotu měla akce nezamýšlené následky.

„Diskriminace českých firem a zásah proti Živnobance vedly k tomu, že průrva mezi Vídní a rakousko-uherským státem na jedné straně a českými hospodářskými elitami na straně druhé se natolik prohloubila, že vyúsťovala v rozhodnutí stále větší jejich části rozejít se Vídní a usilovat o vlastní český stát a samostatné české hospodářství," vysvětluje důsledky protičeských zásahů rakouské byrokracie Vratislav Lacina ve své knize Kdy nám bylo nejlépe.

Zda se politicky a mocensky motivovaným krokem vůči Živnobance inspirovali i hlavní aktéři zásahu proti Investiční a poštovní bance z roku 2000 (Tošovský, Mertlík), je otázkou.

Samostatná ekonomika

Jaroslav Preiss byl z vězení propuštěn až po nástupu nového císaře Karla v roce 1917. Společně s budoucím guvernérem centrální banky Vilémem Pospíšilem dali dohromady návrh takzvaného základního hospodářského zákona. Ten zahrnoval jak krátkodobé, tak dlouhodobé cíle nutné k převzetí hospodářské moci po předpokládané porážce ústředních mocností. Válečné hospodářství mělo být na nezbytnou dobu zachováno, ale sídla různých hospodářských institucí měla být přenesena z Vídně do Prahy. Sem měly být rovněž přesměrovány všechny daňové toky. Zajištění financí a dluhopisů na území státu plus cenných papírů patřících československým občanům v zahraničí se stalo předpokladem pro úspěšné zvládnutí měnové reformy, kterou na jaře 1919 provedl ministr financí Alois Rašín.

Tento národnědemokratický politik byl neoblomným zastáncem silné měny a restriktivní rozpočtové politiky. Rašín zemřel po atentátu počátkem roku 1923, kdy deflační politika začala konečně nést své ovoce. Rubem Rašínovy deflační politiky byl totiž prudký, byť krátkodobý nárůst nezaměstnanosti. „Chtěl jsem zabíti Živnostenskou banku... Chtěl jsem zasáhnouti to, co Rašín representoval - kapitalismus, rdousící tisíce mých bratří," sdělil po svém činu anarchista Josef Šoupal, který později v padesátých letech pracoval na krajském výboru KSČ v Karlových Varech.

I samotný Preiss vnímal atentát na Rašína jako útok na svou vlastní osobu. S Rašínem jej spojovalo dlouhodobé osobní i pracovní přátelství. Spolu byli uvězněni v procesu proti Omladině začátkem devadesátých let. Podruhé pak za války, před jejímž vypuknutím byl Rašín dlouholetým právním zástupcem právě Živnobanky. Třetí věznění Jaroslav Preiss nepřežil. Zemřel rok po druhé světové válce, když ho zatkla zkomunizovaná policie. Spolu s ním zlikvidovali komunisté i jeho ekonomické impérium a v Preissově vile na Smíchově se střídali straničtí papaláši v čele s Vasilem Bilakem.

Válečné strádání

Strasti ekonomiky po roce 1918, jen pomalu se zotavující a hledající nové trhy i podnikatelské obory, vedly zákonitě k deziluzím. Odpovědí vlád celého světa byl dosud nebývalý intervencionalistický průnik státu do ekonomiky, započatý již potřebami válčících mocností. Znamenalo to soumrak dosavadního liberálního pojetí zásahu státu a nástup válečného socialismu do všech oblastí života.

Už v základním hospodářském zákoně se objevil požadavek na zestátnění železnic, přičemž původní plán počítal i se zestátněním dolů, hutí, zbrojního průmyslu a minerálních pramenů. Namísto zestátnění byla přijata idea nostrifikace, takže každý podnik s vedením v Rakousku musel přenést své sídlo na území nového státu. Protože většina strategického průmyslu patřila německo-rakouskému kapitálu, je možno celý proces charakterizovat jako první pokus o řešení staletého hospodářského „stýkání a potýkání Čechů s Němci" ekonomickým nacionalismem. Snaha pak byla úspěšně dovršena Benešovými dekrety po druhé světové válce.

V podstatě obdobným důvodem, protikatolickým antiklerikalismem, byla vedena i pozemková reforma. Sociální a nacionalistické požadavky tak splynuly na krátký čas v jedno. Bohužel právě zde lze hledat zárodky „národní a demokratické revoluce" po roce 1945, které nakonec vedly k postupnému posilování ingerencí státu do ekonomiky a které pak tragicky vyvrcholily po únoru 1948. Přesto byla pozemková reforma důležitým ekonomickým opatřením, které eliminovalo sociální nepokoje charakteristické pro první poválečná léta, a navíc znamenala mimo jiné i vyrovnání s komplexem Bílé hory. Důležitý byl ale i ekonomický přínos pozemkové reformy, neboť vytvořila předpoklady pro efektivní agrární produkci, modernizaci venkova a pro emancipaci rolnického stavu. Rovněž posílila vliv agrární strany, která se stala jedním ze stabilizačních prvků politického života státu.

Domácí odboj

Zahraniční politiku nového státu do značné míry ovlivnily představy zahraničního odboje. Namísto toho v hospodářství převládly názory odboje domácího. Za nejdůležitější krok lze nepochybně považovat již zmíněnou měnovou reformu spojenou s celní a měnovou odlukou. Dne 25. února 1919 byly okolkovány všechny bankovky obíhající na území nového státu, přičemž formou nucené půjčky jich byla čtvrtina zadržena. Tím byla v zárodku udušena narůstající inflace, která postihla řadu států v regionu.

Na měnovou reformu pak navázala Rašínova snaha o stabilizaci kursu koruny, což se mu podařilo realizovat jednak díky hospodářskému oživení, jednak kvůli anglické půjčce. Díky úspěšné deflační politice tak Československo získalo důležitý předstih v poválečné hospodářské konjunktuře, a to i za cenu krátkodobé poválečné krize, která ale byla vedle silné koruny převážně způsobena přechodem z válečné ekonomiky na mírovou. Do Československa tehdy přiteklo z vítězných států, především z Anglie, 81 milionů amerických dolarů na stabilizaci měny. Rašínova deflační strategie, která na jedné straně podvázala na čas exportní možnosti po skončení války, přinesla na straně druhé důvěru kapitálových a finančních kruhů.

Zlatá dvacátá

Provedená reformní opatření spolu s postupným zklidňováním zahraničněpolitické situace a nastartováním hospodářské konjunktury přinesly doposud nevídaný rozmach národní ekonomiky. Nejenom soukromý sektor, ale i stát či obce si mohly dovolit nebývalou investiční výstavbu, jejímiž památníky jsou dodnes například Hradec Králové či Zlín, ale i celá řada významných budov v dalších městech, včetně typizovaných prodejen firmy Baťa. I přesto, že strukturou a produktivitou hospodářství se Československo nemohlo rovnat USA či rozvinutým západoevropským zemím, v nichž kapitalismus zapustil kořeny daleko dříve, desáté místo na žebříčku nejvýkonnějších ekonomik světa spolu se stabilní a respektovanou měnou mu dávalo další naděje do budoucna. Výročí desetiletého trvání republiky se proto neslo v duchu hrdosti na dosažené výsledky a optimismu z dalšího vývoje. Dokladem se stala brněnská Výstava soudobé kultury (1928), která se spontánně přeměnila v demonstraci síly nového státu.

V tomto roce předstihla průmyslová výroba nejvyšší předválečnou úroveň o více jak jednu čtvrtinu, vyšší než předválečná byla i agrární produkce. V některých průmyslových oborech, především v obuvnictví či zbrojní výrobě, pak republika neměla ve světě konkurenci. Rostly platy i životní úroveň všech občanů. Než se rok s rokem sešel, bylo ale vše jinak.

Velká deprese

Černý pátek na newyorské burze z října 1929 přes Atlantik nejprve dolehl jako ozvěna něčeho, co Československo nemusí příliš trápit. S o to větší silou následná krize udeřila, když došla až k našim dveřím. Československo se stalo vedle USA, Francie či Německa jednou ze zemí, na niž Velká deprese dopadla se všemi důsledky nejtvrději. I z toho důvodu, že u nás vyvrcholení přišlo až o čtyři roky později, kdy se už většina zemí začala z krize probírat. Roční index průmyslové produkce tento rok zaznamenal čtyřicetiprocentní pokles. Hloubka krize byla dána mimo jiné i významnou exportní orientací, neboť okolní státy reagovaly na krizi prudkým zvýšením dovozních cel, ale i nižší produktivitou práce, takže československé výrobky nemohly cenově konkurovat západoevropskému či americkému zboží. Právě dlouhodobost a vleklost poznamenaly domácí ekonomiku nejvíce. Rázem byla vržena o více než deset let zpět a v některých ukazatelích se do zániku republiky nepodařilo dosáhnout ani předválečné úrovně.

Cestu ven hledaly vlády stejně tak jako v jiných zemích v další regulaci hospodářství. Dvojí devalvace koruny, obilní monopol, státní podpora exportu, rozšíření systému veřejných prací a další vládní opatření zasadily další rány zpochybňovanému ekonomickému liberalismu. Politické reprezentace, ekonomové i intelektuální elity, nehledě na masy občanů, začaly volat po daleko větší státní ingerenci a dohledu na chod ekonomiky.

To se mimo jiné promítlo i do odchodu posledního z trojice zakladatelů samostatné československé ekonomiky, spoluautora základního ekonomického zákona Viléma Pospíšila, z vedení centrální banky. Pospíšil do poslední chvíle odmítal devalvaci koruny, stejně tak jako ostatních měn, a to i jako člen výboru Společnosti národů, který byl vytvořen za účelem boje proti důsledkům krize. Devalvace znamenala naopak vítězství a satisfakci významného národohospodáře a ekonoma Karla Engliše, několikanásobného ministra financí, který na počátku dvacátých let v době sporů o míru posilování koruny nakrátko vystřídal ve funkci Rašína. Engliš ovšem nikdy nepřistoupil na keynesiánské teorie a vždy byl zastáncem rovnovážných financí. I jeho nakonec dohnala po druhé světové válce pomsta vítězné KSČ. Jako nesmiřitelný odpůrce marxismu byl po únoru 1948 na nátlak tehdejšího předsedy akčního výboru Jiřího Pelikána odvolán z funkce rektora Karlovy univerzity a vyhnán z Prahy do slezské Hrabyně, kde zemřel v chudobě.

Kolektivistická éra

Postupné zavádění státně-regulačních opatření nalezlo pochopitelně ospravedlnění v době reálného socialismu. „Jistý vliv na překonání krize a deprese měla státně monopolistická opatření, která tvořila ve svém úhrnu zárodek systému řízeného hospodářství. Podobně jako v jiných zemích zasahoval i v Československu stát do ekonomiky daleko intenzivněji než ve dvacátých letech," píše Václav Průcha v Hospodářských dějinách Československa. Ostatně na tehdejších filmech s Voskovcem a Werichem, které popisovaly hospodářskou krizi a naznačovaly cestu ven, nemusela cenzorská tužka po uchopení moci komunisty nic měnit. Ve skutečnosti tomu ale bylo naopak. Nucené syndikalizace a kartelizace celých výrobních odvětví za účasti státních zástupců, okopírované z neblahého New Dealu, podvazovaly přirozenou konkurenci a samoregulační tržní mechanismy. Právě masivní vpád státu do ekonomiky zapříčinil, že se zmátořila tak pomalým tempem.

Roli státu v ekonomice rovněž posilovalo rostoucí zbrojení, kterým československé vlády v druhé polovině třicátých let reagovaly na rostoucí tlak ze strany hitlerovského Německa. Právě výdaje na obranu státu se valnou měrou podílely na pomalém oživení v druhé polovině třicátých let. Bohužel i tuto bolestivou, leč nezbytnou investici odepsala po Mnichovu 1938 kapitulace politické reprezentace.