Česká politická scéna osm měsíců před volbami

Blíží se volby a na scéně se vynořil politik skutečně lidový. Zdá se, že Jiří Paroubek je schopen cítit problémy, se kterými se ČSSD potýká. Otázkou je, zda jeho postupy a způsoby řešení dokáží zachránit stranu i volební výsledek. Je to tvrdý chlapík, kuráže má za šest rumů, a tak se bez sentimentu rozhodl skoncovat se všemi překážkami, které stojí v cestě jak jemu, tak ČSSD, tabu-netabu. Řada jeho kroků tak může mít velmi pozitivní vliv na českou politickou scénu, zvláště tehdy, pokud se mu jeho hlavní cíl - vyhrát volby - nepodaří. Pokud ano, budiž nám útěchou, že Jelcin v roce 1991 zrušil Sovětský svaz.

Strana růže

Správa Zemanova dědictví nebyla a není ničím jednoduchým. Miloš Zeman pod klasickou politickou značku pozametal ty, kterým v roce 1990 ujel vlak, i ty, kteří se rozešli s KSČ, ovšem nikoli s komunismem. Po odchodu silného předsedy ke stromům na hrázi Matějovského rybníka se strana začala štěpit zpět na prvočinitele.

Volební výsledek roku 1996 fakticky zastavil už tak váhavé reformy a následující menšinové vlády, Klausova tolerovaná Zemanem a Zemanova tolerovaná Klausem, se plně soustředily na vlastní přežití. Koalice mezi Špidlou a volným seskupením kolem prezidenta Havla nastoupila k moci v roce 2002. Otočila směr vývoje a mezistav na cestě mezi komunistickým všechnostátem a trhem nasměrovala k západoevropskému modelu rigidního korporativního státu, ovládaného úředně uznanými hospodářskými a odborářskými kartely.

Vzhledem k tomu, že spousta lidí stále slyší na pečené holuby do huby, jistoty zaměstnání bez ohledu na potřebnost vykonávané práce, rovnost stejně holých zadků a v sestoupení spasitele (postupně Havel, Klaus, Ruml, znovu Havel, Marvanová, Špidla, Gross - alespoň podle mediální prezentace), který jejich starosti vyřeší za ně, podařilo se sestavit vládu, která získala mandát vést zemi přesně opačným směrem, než je potřeba.

Za Klausových vlád a jejich reforem se politický prostor pro opoziční ČSSD pomalu, ale jistě rozevíral. Po změně vlády však zbylo místa pro socialistickou stranu s vládní zodpovědností (resp. realizaci jejího autentického programu) zoufale málo. Přesně tolik, kolik ho bylo mezi poloreformovaným komunismem na straně zprava a nereformovanou KSČM zleva. Miloš Zeman přežil jen díky oposmlouvě. Vladimír Špidla, člověk pevně přesvědčený o možnosti nastolit a udržet komunistické ideály demokratickými postupy, se vydal cestou svojí víry. Rychlým posunem zákonodárství doleva uzavřel i onen malý prostor mezi středem a KSČ. Zadlužováním a raketovým zvyšováním mandatorních výdajů destabilizoval ve střednědobém horizontu státní finance. O dlouhodobém horizontu nemá cenu mluvit, důchodovou reformu neřešily již vlády Klausovy.

Vláda Stanislava Grosse měla efekt jediný - ukázala, jak dopadne zdatný svazácký tajemník, když je z přítmí kanceláře náhle vytažen na světlo reflektorů.

Plnou parou..., kam?

ČSSD se k moci dostala díky populismu, kterým slibovala nemožná východiska a pomlouvala východiska nutná. Pro její setrvání u moci bylo nutné nedělat v podstatě nic a vyvinout enormní eskamotérství k zakrytí tohoto faktu. Po Špidlovi, který svoje nápady myslel opravdu vážně, se do čela ČSSD dostal člověk, jenž tuto potřebu chápe dokonale. Bez vší pochybnosti lze Jiřímu Paroubkovi přiznat dvě věci. S jeho nástupem se do čela ČSSD vrátil razantní politik, schopný nasadit uzdu svým stranickým kolegům podobně jako Miloš Zeman. A rejži, ve které se ČSSD ocitla, se snaží řešit bez předsudků a za použití všech prostředků, které má k dispozici. Není jeho chybou, že výchozí pozice je taková, jaká je.

Prvním nutným - ale také nejlehčím - úkolem byla alespoň částečná obnova důvěry kmenových voličů ČSSD. Jedině tak Paroubek mohl legitimizovat svoji pozici a dořešit schizma mezi ním a Grossem. Snadným byl tento úkol proto, že prezentace dvou předchozích premiérů byla tak neuvěřitelně špatná, že stačilo pár chlapských bouchnutí do stolu, aby se odehnaní voliči růže s oddechnutím mohli začít vracet zpátky. Jiří Paroubek prokázal, že dramaticky bušit do stolu dokáže na jedničku.

Demonstrace síly, která nutně musela následovat, však příliš obratná nebyla. CzechTek byl pro Paroubka jednoznačnou mediální prohrou, a to i přesto, že právě díky tomuto zákroku se pořádání divokých festivalů zřejmě vydalo správným směrem.

Paroubek razantně vkročil i do dalších kauz, aniž si uvědomil, že peníze pro socialistický způsob financování zdravotnictví prostě nejsou a účty za útratu, kterou udělalo předchozí zametání problémů se zdravotnictvím pod koberec, leží na stole. Jakkoli mu silácká gesta v prvním okamžiku přinesla laciné body, je zřejmé, že nutná konfrontace s realitou bude s postupujícím časem odhalovat skutečné možnosti, které má jako premiér dosluhující levicové vlády k dispozici. V tento den a hodinu se zdá, že zvolí osvědčené řešení - do zdravotnictví bude nalito přesně tolik dodatečných miliard, aby do voleb vydržela situace v únosné podobě. Pak se děj vůle Páně!

Za svůj úspěch ovšem může jednoznačně považovat řešení některých palčivých osobních sporů, které skončily pacifikací nepohodlných. Z nich je nejtajemnějším způsob, jakým dokázal přimět Marii Benešovou, ženu, která vždy šla ČSSD na ruku a která i zřejmě mnoho ví, k tomu, aby se smířila s odchodem z funkce. Hodinová výpověď pro Emmerovou byla ukázkou, jak snadno obětuje na šachovnici pěšce.

Velkou zkouškou pro něj bude skandál s privatizací Unipetrolu. Případ má mezinárodní rozměr a zájem polské strany na výsledku vyšetřování se od zájmů ČSSD liší stejně jako černá od bílé. V první fázi využil situaci k tomu, aby se začal definitivně vypořádávat s dědictvím po Grossovi, včetně definitivního odstavení Grosse samotného, a pokusil se aféru překrýt debatou na téma, zda má smysl připravovat ústavní zákon kvůli tomu, aby byly volby o osm týdnů dříve.

Spektrum jediné barvy

"Napříč politickým spektrem!" Tento slogan se stal názvem paravánu, za kterým se ideové shody mezi stranami růží a třešní začaly přeměňovat v koncepční spolupráci. Bylo jen otázkou času, kdy se v ČSSD objeví politik natolik odvážný nebo hloupý, aby se rozhodl spojit osud rozhárané a vnitřně nepevné ČSSD s trpělivým a ukázněným davem komunistů, kteří velmi dobře chápou peripetie svého politického návratu. V dané politické situaci je tajný sňatek s komunisty pro Paroubka v podstatě jedinou cestou k politickému přežití. Otázkou je, na jak dlouho.

Špidla svojí politikou v podstatě zmenšil manévrovací prostor ČSSD mezi středem a KSČM na nulu. Od středu vpravo je prostor dokonale namodřen a členská základna sociální demokracie je plná lidí, pro které je rozdělení marxistické levice buď politováníhodným omylem, nebo nepříjemnou politikou nutnosti. Paroubka ke komunistům přitahuje nikoli politické přesvědčení, ale programové shody mezi oběma stranami a prostor, který mu možnost využití komunistických hlasů přináší.

Dovolím si osobní názor. Paroubek na mne mnohem více než jako přesvědčený socialista působí dojmem gauleitera, který by za Stalina úspěšně kolektivizoval a za Hitlera arizoval. Je-li pro svůj styl přirovnáván k Zemanovi nebo Mečiarovi, mně mnohem více připomíná Miroslava Šloufa.

Nekřivděme, prosím, Jiřímu Paroubkovi za jeho rudé námluvy. Prostě si vybral mezi cestou do nicoty, charakteristickou přešlapováním na místě a pokračující ztrátou důvěry v ČSSD, a pokusem o východisko, které sice socialistům také nese smrtelné nebezpečí, ovšem v delší perspektivě, kdy se ještě může stát leccos, třeba zázrak. Dnešní ČSSD je pro jednání s KSČM zcela jistě atraktivnějším spojencem než trosky zdecimované dalším volebním debaklem.

Něco pozitivního o HIV

Na přelomu věku se prezidentu Havlovi podařilo zabránit poslední šanci, jak postupně marginalizovat vliv komunistů. Dosáhl zrušení volebního zákona, který posiloval vliv osobní zodpovědnosti politiků před voliči, posiloval vliv středových voličů na volební výsledek a oslaboval extrémní a okrajové politické proudy. Od onoho výroku ústavního soudu je jasné, že plná rehabilitace komunistů jako legitimní části politického spektra v sobě nenese otázku "zda?", ale "kdy?".

Zdá se, že ono "kdy?" právě nastalo. A je paradoxem, že může být nejlepším ze všech špatných řešení, která po parlamentních volbách zbudou.

Proč se Miroslav Kalousek snaží tak zoufale držet fasádu dávno mrtvé koalice? Jistě, lidovci se ve vládních a parlamentních funkcích obětují do roztrhání těla při zadržování komunismu jak Rambo u Saigonu. Existuje však ještě druhý důvod. Každý nový a sytější odstín růže omezuje prostor pro tradiční lidoveckou politiku balancování mezi politickými bloky a kupčení se svými několika hlasy směrem, který je nejlépe placen. Jedna věc je vydírat tu pravici se socialisty, tu levici s ODS, druhou pak lézt do nového chomoutu Národní fronty se dvěma stranami, jednou bolševickou a druhou bolševizovanou. Úspěch lidovecké politiky nutně potřebuje obraz nekomunistické levice. V okamžiku, kdy pro klerikální voliče přestane být přijatelné paktování s marxistickými stranami, stane se KDU-ČSL postupně mizejícím přívěskem jediného možného partnera, kterým zůstane ODS. Pro úspěšné fungování lidovců v předpokládané koaliční vládě pravého středu je paraván "Napříč" stejně důležitý jako pro Paroubka nebo Sobotku. Koalice s lidovci bez manévrovacího prostoru má vždy lepší vyhlídky. Porovnejme jen, o co krotčejší jsou v koalici s hrozbou komunistických náhradníků, než byli ve vládách Václava Klause.

V případě volebního úspěchu levice (tj. ODS s KDU-ČSL nedá 101 hlasů), je alternativou rudé vlády pouze velká koalice. Pokud by se do bažin Mekongu šla obětovat ODS, znamenalo by to jediné - i ona by podpořila paraván "Napříč". Ve sněmovně s většinou levice by naprosto ztratila možnost prosazovat svůj volební program a budovaný image reformní strany by vyměnila za mísu čočovice, pravda, dobře omaštěné, leckdy i s flákem uzeného a pivíčkem navrch.

Teď pominu fakt, že kulturně-žurnalistická fronta, vytrénovaná na křížovém tažení proti opoziční smlouvě, by všechny hříchy levicového vládnutí připsala ODS. Znamenalo by to objektivní blamáž ODS a další zdokonalení skryté spolupráce KSČM-ČSSD, které by kryla ODS svým prohlášením, že síla jejích osmdesáti antikomunistických poslanců právě tomuto brání.

A připomeňme si, že pro KSČM není politicky výhodnější pozice než tvořit strategickou spoluprací s ČSSD parlamentní většinu, jejím prostřednictvím prosazovat komunistické fantasmagorie do právního řádu a přitom za devastační účinky svého zákonodárství nenést politickou zodpovědnost. A bonusem k tomu mít prostor k prosazování vlastních lidí na místa, která nejsou exponována v první linii, ale s důležitostí ministerských postů si příliš nezadají.

Shrnuto, pokud voliči rozhodnou o tom, že další čtyři roky nám má vládnout parlament s převahou extrémní levice, ať nám raději vládne bez "Napříč" a ať za to také nese plnou zodpovědnost. Pokud se politik s komunistickými představami skutečně ocitne v ministerském křesle, zprofanuje se sám a rychle.Viz ministryně zdravotnictví.

Pozitivní, teď už bez legrace

To by nastalo v případě, že volební výsledek ODS by umožnil sestavit jednobarevnou většinovou vládu, případně vládu koaliční s KDU-ČSL podporovanou prostou většinou ODS a ústavní většinou koalice.

Takový volební výsledek by dal vítězi prostor k plné realizaci volebního programu a neumožnil by mu výmluvy. Neboli, v takovém případě by vítězná strana musela přijmout plnou odpovědnost za výsledky svého vládnutí, bez vytáček na téma hodnot koaličního projektu. Jak známo, lidé rostou s úkoly, které jsou na ně kladeny.

Věčné plaménky naděje

Pokud mojí analýze chce někdo vytknout, že nepočítán s možností vzniku nových či recyklovaných politických subjektů, činím tak proto, že ve volební úspěch těchto seskupení nevěřím. Odchodem Václava Havla z funkce bylo výrazně oslabeno ideové zázemí, ze kterého tyto aktivity vycházely. Posledním stigmatem úspěchu tohoto směru měla v loňských volbách být "nezávislost", ušlechtilý to protiklad přízemnímu partajničení. Problém nastal, když do této značky vlétl beze všech skrupulí Vladimír Železný. Dezorientovaná média pak nedokázala dostatečně odlišit správné nezávislé od těch špatných. Zprofanování značky dorazilo naprosto nezávislé chování Jany Bobošíkové na Vladimíru Železném a řevnivost mezi správnými "nezávisláky" Zieleniecem a Kaslem. Těm v ní ostatně nezabránilo ani dlouholeté společné členství v ODS.

Úpadek "nezávislých" se ukázal již v senátních volbách. Co se týče těch sněmovních, je velmi pravděpodobné, že Jana Volfová s Vladimírem Železným nevytvoří tak ideální dvojici, jak to dokázala Jana Bobošíková, a věrohodnost obou se bude spíše odečítat. Vladimír Železný navíc opakuje chyby, kterých se dopustila dnešní "proevropská" koalice. Přichází s populistickými hesly o tématech, které většinu běžných lidí nezajímají natolik silně, aby kvůli nim pro Železného hlasovali.

Pokud Železný dokáže oslovit nějaké voliče, je otázkou, zda půjde spíš o hlasy od ODS (jak tvrdí analytici), nebo od ČSSD. Železného program je postaven spíše na získání hlasů zklamaných voličů ČSSD na venkově. Železný je ovšem nechutně bohatý a to český levičák neodpouští.

Dalším z plaménků naděje jsou Zelení. Přitažlivá značka stále čeká na svého Zemana, který by ji dokázal prodat voličům. Je pravděpodobné, že vyřizování účtů mezi starým vedením předsedy Beránka a ideologa Patočky a novým vedením Bursíkovým ještě nezačalo. Na Bursíkovi je ostatně sympatická upřímnost, se kterou v televizi přiznal, že bezdůvodně vysoké ceny za výkup energie z biomasy jsou nastaveny pro byznys jeho kamarádů a ČEZ do něj nemá co strkat nos. V normálních podmínkách by jej taková upřímnost stála nejen místo na ministerstvu, ale i politickou kariéru.

Řada dalších stran se prohlašuje za liberální politický střed. V zásadě všechny trvají na tom, že známá slovanská nejednotnost musí skončit sjednocením jedině pod jejich praporem nebo alespoň s jejich předsednictvím. Víceméně opakují klišé, na kterých se kdysi definovala US a později čtyřkoaliční projekt, a pokoušejí se vymezit především vůči ODS, což jim zajišťuje setrvačnou přízeň médií.

Pokud bych se mýlil a do sněmovny by pronikl další politický subjekt, nebude pro řešení české politické situace žádnou pomocí. Naopak ji ještě zkomplikuje.

Kdo si pamatuje frontu na toaleťák a výjezdní doložku do NDR nebo má jiný důvod komunisty ve vládě nevítat, má několik možností. Zcela jistě se mu nabídne řada nových a nezatížených, kteří nechají dopadnout tvrdou pěst občanské společnosti na zlořády rudé i modré. Snad i na lednici si leckdo jejich odznáček nalepí. Nechť však volič zváží, jak těžké to mají tyto nezatížené duše čisté, jak skončila všechna velká a upřímná slova US, Impulsu či Cesty změny, nehledě na vysokou pravděpodobnost propadnutí takových hlasů.

Trocha počtů z nižší střední

V době tvorby tohoto článku vyšel na Neviditelném psu spisek Jana Kasla, v současné době předsedy Evropských demokratů, ve kterém bez dalšího tvrdí, že pokud se ve sněmovně ocitnou pouze čtyři strany, nebudou mít lidovci s ODS sílu k zastavení nástupu spojených sil ČSSD a KSČM. Vždy jsem se domníval, že architekt musí být brilantním matematikem, jinak běda osobám, které do jeho díla vstoupí. Prověřil jsem proto jeho tezi na matematickém modelu volebního výsledku, ve kterém se přesune 6 % hlasů od ODS k nadějné středové liberální straně. S hrůzou jsem zjistil, že složený volební výsledek rozdělené pravice je horší, než stav, kdy se všechny hlasy soustředí u kandidátky ODS. A to jsem optimisticky předpokládal, že volební výsledek malé středové naděje bude rovnoměrně rozložen mezi kraji a v žádném z nich (třeba na Vysočině s vysokou podporou lidovců i komunistů) nedojde k naprosté ztrátě odevzdaných hlasů.

Jestliže jde různým uskupením, které se deklarují jako pravý střed, skutečně o to, aby zastavila dvojspřeží rudých na cestě k moci, nemohou udělat nic lepšího než potlačit vlastní mocenské ambice a vyzvat k podpoře ODS. Výsledek bude určitě lepší, než když tu propadne půl procenta US-DEU a onde skoro celé procento www.cibulka.cz.

S pravděpodobností hraničící s jistotou dají ovšem tito altruisté přednost výdělku na úhradě volebních nákladů á 10 Kč za každý hlas než podpoře skutečně racionálních kroků k zastavení nástupu extrémní levice.

Na jistotu

Asi nebudu moci být nazýván intelektuálem, ale bezpečnou volbou odpůrce komunismu je ODS. Strašení modrou totalitou nejspíš bude denním chlebem řady publicistů, ale právě způsob, jakým ODS dokáže spravovat kraje i velká města dává záruku, že tahle strana má dostatek schopných lidí k převzetí vládní odpovědnosti.

Pro ty, kterým by spíše ruka upadla, než aby volila modrou, jsou tady ještě lidovci. Jejich pozice na katolickém venkově a slušný podíl na komunále jim v podstatě dává záruku další parlamentní existence, hlasy pro ně nepropadnou. Pokud v součtu mandátů získají s ODS většinu ve sněmovně, prakticky jim nezbude než do Topolánkovy vlády vstoupit. Hypotetické nebezpečí hrozí jen v případě, že by to volič s nouzovými hlasy pro Kalouska a Kasala přehnal. Volební výsledek by mohl potvrdit správnost koaličního projektu z roku 2002 a dnešní koalice bude klopýtat dál, tentokrát ve dvou.

Zvláštností lidovců - ještě více než komunistů - je fakt, že ani oni se svému voličskému jádru nemusejí zodpovídat. Volba lidovců je věcí občanské identifikace (jsem katolík, tak volím lidovce) a politické priority lidovců nelze zařadit na klasické politické spektrum. Tradiční ideová rozblemtanost a korouhvičkování mizí, pokud se hlasuje o prioritách katolické církve - sňatcích homosexuálů, potratech nebo euthanasii. Středem jsou lidovci tehdy, pokud za střed prohlásíme všechno, co nejde zařadit jinam.

Je otázkou, co by s KDU-ČSL dokázal udělat Josef Lux; reformní snahy Cyrila Svobody selhaly a Kalousek s Kasalem stranu rychle vrátili do bezpečí venkovského tradicionalismu.

Levici navzdory

Přestože se hospodářská politika vlády řídí recepty, které před dvaceti lety zavedly západní Evropu do trvalého zaostávání za USA a východní Asií, česká ekonomika prosperuje lépe, než se čekalo. Podílí se na tom několik neopakovatelných vlivů. Některé věci, které se nepovedou dnes, zůstanou jako zdroj pro vlády příští. Jiné příležitosti odezní do nenávratna a šance se chopí někdo, komu jsme ji velkoryse přenechali.

1. Adaptace podniků. Zdá se, že fundament české ekonomiky se již plně přizpůsobil tržním podmínkám. Konsolidoval se bankovní sektor, stabilizovaly úvěrové zdroje. Vyrostla generace manažerů, která je srovnatelná se západními standardy. Podkapitalizované a předlužené podniky devadesátých let buď padly, nebo se stabilizovaly. Přeživší dnes mají prostředky na investiční rozvoj a začínají srovnávat krok s konkurencí.

2. Adaptace pracovní síly. Totéž platí o českých zaměstnancích. Rozšířila se nejnutnější jazyková znalost, český zaměstnanec se přizpůsobil standardům západní Evropy a pořád je ještě levnější a ochotnější než jeho francouzský nebo německý kolega.

3. Právní řád. Ačkoli má stále ještě co dohánět, právníci činní v hospodářském právu za ty roky alespoň z části pochopili, co vlastně představuje právní řád tržního hospodářství. Proti odzbrojující bezradnosti mužů a žen zákona let devadesátých jde o další významný pokrok.

4. Impuls svobodného obchodu. Současně s tím, jak se čeští podnikatelé naučili využívat tržní prostředí, otevřely se alespoň částečně trhy zahraniční. Postupně zmizela část administrativních překážek a bylo možno uplatnit komparativní výhody české ekonomiky.

5. Realizace odložené spotřeby. Domácnosti se začaly chovat racionálně (některé nikoli!) a jejich spotřeba začala růst na dluh. Rozumné zadlužování je velmi výrazným impulsem a právě tento vyčerpatelný zdroj je také důvodem hospodářského růstu.

6. Veřejný dluh. Zatímco osobní dluhy musí každý zaplatit sám, vláda tyto starosti odkazuje svým nástupcům. Budoucí vlády budou muset šetřit, aby zaplatily současný bilionový mejdan socialistů. Koalice se tím ani netají. Všechny její plány zastavit zadlužování dřív, než nás přivede do státního bankrotu, posouvají skutečně zásadní opatření za horizont voleb.

Je nepochybné, že úspěchy bude současná koalice vydávat za svoji zásluhu. Ani okamžik nepřipustí, že by český podnikatel prodal jediný hřebík do ciziny bez masivní podpory a neutuchající činnosti bytnícího úřednického aparátu. Je obtížné najít racionální míru toho, jak spočítat přínos nebo škodu způsobenou státním zásahem. Masivní státní zásah totiž deformuje trh a ten pak ztrácí svoji schopnost objektivně porovnávat hodnoty. Rozptýlení škody z nadměrného a bezdůvodného zdanění také znamená, že část škod se prostě skryje za statistickou chybu, zatímco mramorový chrlič vody v podobě nadživotní hlavy předsedy vlády je nepřehlédnutelný.

Chceme-li najít jakési objektivní měřítko, musíme se podívat, jak na tom jsou obory, kterým socialistická vláda věnuje přednostní péči. Vyšší školství je stále nedostupným statkem a v mezinárodním srovnání je naše "bezplatné" školství nedostupné především pro děti z rodin, které nejsou za jejich vyšší vzdělání ochotny leccos obětovat. Zdravotnictví nebo zemědělství, které také unikají reformě, jsou trvale na pokraji krachu právě proto, že plošná ochrana umožňuje přežívat neschopným a málo výkonným. České dráhy jsou vzorovým socialistickým podnikem plným plýtvání a neefektivních činností a působení Škromachova ministerstva produkuje nezaměstnané stále dokonalejším způsobem. Porovnání výkonnosti státem dotovaných odvětví s těmi, které alespoň částečně unikají socialistické péči, hovoří za vše.

ODS v košili

V roce 2002 ODS ve finále volební kampaně fatálně selhala, a bylo to i osobním selháním Václava Klause, který nedokázal rozjetý parník převést přes závěrečné mělčiny a ztroskotal na známé Špidlově větě "Zdroje tu jsou!". Po volbách strana brilantně zvládla choulostivý manévr výměny předsedy, ale zdá se, že teprve dnes se začala potýkat s nástupnickou krizí. Výměna Klause s neohrozitelnou vnitřní autoritou za Topolánka, který je mnohem lidovějším politikem, musela zanechat stopy.

Jestli dnes žurnalisté opakují mantru, že v ODS se nemění kádry, zapomínají, že ze současného vedení ODS nepatří k první generaci jejích vrcholných politiků vůbec nikdo a skomírání vládní slávy pamatují snad jen Říman s Nečasem. I tolikrát zmiňovaný Tlustý se do užší špičky ODS dostal až po roce 1998.

Zatímco v čele ODS je dnes nepochybně generace politiků, kteří vyrostli v opozičních škamnách, už i ona zespodu čelí tlaku nových tváří, které vyrostly na politice komunální a krajské. Tento tlak je ve spojení s růstem členské základny a změnami navyklých rovnováh zdrojem určité vnitřní nervozity.

Dějou se věci

Je nevýhodou být aktuálním, protože než článek v periodiku vyjde, jsou čtenáři mnohem chytřejší než autor.

Nebezpečí návratu komunistické strany do spektra obecně přijímaných politických stran, které se střídají v demokratickém systému vládnutí, se opět přiblížilo. Senátní iniciativa zakázat propagaci komunismu je logická, i když nemá naději na úspěch. Nepochybně je však testem, který přinutí každého z poslanců odpovědět, jak moc mu vlastně komunisté vadí. Uvidíme především, zda obě malé koaliční strany přinutí socialisty, aby se zřetelně postavili na stranu svých soudruhů sami, nebo zda jejich příchylnost ke komunistům pomohou maskovat - třeba tvrzením, že pro takový zákon by hlasovali před patnácti lety, ale dnes už není na pořadu dne.

Uvidíme, zda volební kampaň sklouzne od socialistického strašení modrou katastrofou k odéesáckému strašení rudou diktaturou, nebo zda ji opanují legitimní a velmi racionální otázky předvolebního boje, jako je míra přerozdělování a s ní spojený růst státního dluhu.

Je zřejmé, že vládní odpovědnost v roce 2006 čeká na tu stranu, která dokáže lépe namíchat kampaň z racionálních i iracionálních témat tak, aby právě ona oslovila nerozhodnutého, chcete-li středového voliče.

Blíží se horká kampaň, máme se na co těšit!

Autor je ekonom.