Čemu věřím

Po dlouhou dobu viděli lidé Boží stopu v tom, co je neobvyklé, výjimečné a zázračné. Rozkvět vědy náš pohled změnil. Nekonečně složité fungování přírodních procesů a nevyčerpatelné bohatství oblohy nás orientují ke Stvořiteli - jenž nepřestává tvořit svět a jehož aktivita je patrná na všem, co existuje. Takže je nutno obrátit argumentaci „mistrů podezření", jakými byli Marx, Nietzsche, Freud a jejich následovníci, kteří věřili, že mohou zúžit či přímo odstranit „prostor uvěřitelného". Tento prostor se naopak před našima očima nesmírně rozšířil. Jestliže nás však věda, jak věřím, zve k tomu, abychom se obrátili k Bohu, nikdy nám neřekne, kdo Bůh je. Lidský duch, vydaný pouze svým vlastním silám, se ocitá v nebezpečí, že se vydá na cesty, jež nikam nevedou, a odvádí od nás Boha tak daleko, že se jeví spíše jako abstrakce bez duše - a to je deismus - nebo se rozpouští ve světě - a to je panteismus. Tak Princetonská gnose Boha nezamítá, spíše potvrzuje jeho existenci. Přesto Bůh není osoba, ale energie neustále přítomná ve světě. Proto nesmíme tento „pocit věčného" zaměňovat s přilnutím k Bohu Otci, jak se s ním setkáváme v náboženstvích Knihy. (...)