Causa Pěcha: Dětská nemoc levičáctví v postkomunismu?

Poslední srpnový týden stanul před soudem v Šumperku mladý radikál David Pěcha, přes své mládí asi jeden z posledních komunistů, který bere původní marxisticko-leninskou ideologii smrtelně vážně. A je-li tomu tak, potom musí vyzývat k revoluci, k nastolení diktatury proletariátu, z čehož by posléze logicky vyplynulo potlačení práv a svobod občanů. Vyzývavé vyzývání k takovýmto věcem je však v této zemi trestné.

Ale co dělat. Jezdí-li se renegát Grebeníček slunit do lánského výsluní, revoluce je pak na mladých. Soudruh Lenin by Pěchu asi poučil o taktice, o všech těch krocích vpřed a vzad, o provaze, na němž sice bude buržoazie pověšena, ale který si napřed sama koupí... a patrně by i u něj diagnostikoval dětskou nemoc levičáctví. Starý Uljanov by si dokázal dát pozor, Lenina by podle českého paragrafu za jeho projevy třeba ani nezavřeli. Možná by opět dovedl rozpoutat revoluci (puč), možná by jenom přespal na ministerstvu školství (za svého pobytu v Praze před první světovou válkou údajně přenocoval u (pra)děda paní ministryně Františka Modráčka), ale ťurma i ssylka by čekaly spíše na smolaře Pěchu. I když právě z takových Pěchů by se snad dal vytlouci pěkný balík politického kapitálu - stačí ho barvitě vymalovat jako oběť potlačovatelské funkce buržoazního práva a důkaz rostoucího zběsilého antikomunismu. Ale koho to dneska zajímá. Takhle Pěcha nakonec skončí s podmínkou, revoluce nebude, zato Grebeníček se nechá na stará kolena zvolit do Evropského parlamentu.

Z čehož nevyplývá jen problematičnost vyvolání socialistické revoluce v naší epoše, ale též problematičnost našeho zákona proti šíření a propagaci nacismu a komunismu. Ti, kteří komunismus realizovali v praxi, potrestáni nebyli a nebudou, ti, kdož nyní rudou a hnědou totalitu jen ústně či písemně propagují, mohou skončit za mřížemi. Už o tom radši nebudeme mluvit, platí dnes (zejména o komunismu) úzus a tabu. Jen ten, kdo by bobříka agitačního mlčení porušil, může mít problémy. Zatím je kromě Pěchy mělo pár na veřejnosti neprozřetelně hajlujících skinů a nakladatel Zítko. Ten sice vydal Mein Kampf, avšak evidentně kvůli tržbě. Jinak řečeno, chtěl propagovat a především podporovat hlavně sám sebe.

To vše se děje v čase, kdy je prezident Beneš, jenž moderní češtinu obohatil výrazem „vylikvidovat", čímž mínil sice německé, přesto však lidské bytosti včetně žen a dětí, navrhován skoro celou sněmovnou na jakési světské blahořečení. V této souvislosti pak nelze pominout jeden (nejen) lingvistický paradox. Zatímco Beneš jezdil za války do Moskvy poučovat Stalina o své teorii poválečného sbližování západního a východního systému, Klement Gottwald tam pochopitelně jezdíval už před válkou. (To Beneš také, ale jen jednou.) Někdy, kvůli zákonu na ochranu republiky, i vynuceně. Stalina však radši o ničem nepoučoval, zato v prvorepublikovém parlamentu nezašel dál než k výrazu „zakroutit krkem". Mimochodem až mile starosvětskému.

Dosavadní aplikace antitotalitního zákona tak zatím přinesla mizivý užitek: potvrdila již dříve známou ošemetnost zákonů tohoto typu a odhalila též nepřekvapivou pravdu, že našemu poznání podstaty a historie totalitních hnutí a režimů chybí mnohé k dokonalosti.

Ale, mohla by zaznít námitka, vždyť jde hlavně o prevenci, o to, aby se podobné věci už nikdy neopakovaly. Poslední polský komunistický premiér Rakowski v roce 1999, na konferenci pořádané jednou z amerických univerzit u příležitosti desátého výročí polského kulatého stolu, zhodnotil pozitiva komunismu následujícími slovy: „Systém so­cialismu a sovětský komunismus prohrály v mírové soutěži s kapitalismem, se systémem, který dal světu vše, co se váže s pojetím technické civilizace, počínaje kuličkovým perem. Ve srovnání s tím dal náš svět světu pouze dvě věci: tanec kozáček, který se nyní provozuje v pařížských kabaretech, a sputnik, který je však tak vzdálen od Země, že nemá žádný vliv na materiální podmínky života lidí, na jejich životy." O negativech Rakowski taktně pomlčel, ale na rozdíl od neutrálního sputniku, jenž neměl na lidské životy vliv, komunistický systém několik desítek milionů lidských bytostí o jejich životy přímo připravil.

Kozáček, sputnik a hromady mrtvol - to je historická bilance komunismu. Ale v Čechách po tom všem zatím stanulo před soudem pár stranických funkcionářů vesměs kvůli porušení nějaké té komunistické vyhlášky (o stravenkách, šetření elektřinou v kanceláři a tak podobně), Miroslav Štěpán, který se v chládku ani neohřál, a jen co tam stačil dopsat knihu Vězeň sametové revoluce, už byl za slušné chování zase zpátky na svobodě, a ještě právě Pěcha. Pěcha, jenž v roce 1989 navštěvoval základní školu. Pěcha, jenž v podstatě jen hloupě žvanil. Pěcha, jenž namísto zarděnek dostal dětskou nemoc levičáctví. Podivná spravedlnost. Vyzývat k revoluci je zakázáno, ale ti, kteří revoluční „spravedlnost" léta prosazovali, ti, kteří zastávali významné funkce v revoluční diktatuře, ti všichni dnes patří vesměs k váženým občanům. Část z nich pak i k váženým kapitalistům. A takřka běda, pokud se někdo proti nim ozve!

Ano, zákon platí a soud zjišťuje, zda ho Pěcha porušil. Avšak příčí se přirozenému citu pro spravedlnost, tedy zásadám přirozeného práva, je-li někdo stíhán za propagaci gangsterství, zatímco skuteční gangsteři nerušeně užívají v tichých vilových čtvrtích podzimu života. V Německu měli alespoň Norimberský tribunál a denacifikaci. Bez jejich českého ekvivalentu však zákony zakazující propagaci komunismu prostě přijímat a aplikovat očividně nelze. To je pak, jako když se tiše kvíkne B, aniž zaznělo jasné A.

Ale málem bychom zapomněli na námitku, že má jít hlavně o prevenci. Pokud smíme věřit Karlu Marxovi, opakuje-li se tragédie dějin, pak výhradně jako fraška. A soudě podle causy Pěcha, frašce náš zákon zabránit nedovede, ba právě naopak. A tragédii? Kdopak dnes asi hltá Mein Kampfy těch příštích dějinných neštěstí? Bohužel, to se zpravidla ukáže až - lidově řečeno - s křížkem po fu­nuse.