Boží země?

V USA bylo náboženství vždy důležitou silou v oblasti politiky, identity a kultury. Náboženství formuje národní charakter, pomáhá americkým idejím na celém světě a ovlivňuje reakce Američanů na události za jejich hranicemi. Vysvětluje jak americké vidění sebe sama jako vyvoleného národa, tak jejich přesvědčení, že mají za povinnost šířit své hodnoty po celém světě. Všichni Američané v to samozřejmě nevěří - a ti, kteří ano, pak právě s tím často hořce nesouhlasí. Dost jich však zastává názor, že tyto ideje mají velký vliv na chování jejich země v zahraničí i doma.

V jistém smyslu je náboženství pro život v USA natolik důležité, že se promítá do všeho. Přívrženci všech stran v důležitých otázkách pravidelně apelují na náboženské principy, aby podpořili své názory, a země je nábožensky natolik rozmanitá, že se najde podpora téměř pro jakoukoli představitelnou zahraniční politiku.

Přesto se rovnováha sil mezi různými vyznáními s časem přesunuje. V poslední generaci se posunula významně a s dramatickými následky. Konzervativnější směry amerického protestantismu získaly přívržence, zatímco liberální protestantismus, který zemi dominoval uprostřed dvacátého století, zeslábl. Je to přesun, který již hluboce změnil zahraniční politiku USA.

Těmto změnám je třeba hlouběji porozumět. Částečně proto, že většina pozorovatelů zahraniční politiky v USA i v zahraničí je s konzervativním protestantismem poměrně málo obeznámena. Obecně se neuznává, že názory evangelikála, reverenda Billyho Grahama, vedou ke zcela odlišnému chápání zahraničních vztahů než třeba populární názory z Bob Jones University. Ale subtilní teologické a kulturní rozdíly mohou mít a mají závažné politické následky. Vysvětlení dopadu náboženských změn ve Spojených státech na jejich zahraniční politiku si proto žádá bližší pohled na velké oživení amerického protestantismu.

Proč je třeba se soustředit právě na protestantismus? Částečnou odpovědí je, že protestantismus utvářel velkou část americké identity a dodnes (ale právě jen dodnes) zde zůstává většinovým vyznáním. Navíc změny v katolicismu (druhém nejrozšířenějším vyznání a největší jednotlivé denominaci v zemi) představují složitější obraz s menšími implikacemi do zahraniční politiky. A konečně, ostatní náboženské skupiny ve Spojených státech mají na politiku země výrazně menší vliv.

Základní otázka

Při zkoumání otázky, jak současné změny protestantismu začínají ovlivňovat zahraniční politiku Spojených států, pomáhá porozumění úlohy, kterou náboženství hrálo ve veřejném životě v minulosti. Americká náboženská tradice, jež vyrostla z reformace 16. století v Anglii a Skotsku, zahrnovala mnoho různých, rozcházejících se ideologií a světových názorů. Větší vliv však měly tři proudy: přísná tradice, již je možné nazvat fundamentalistickou, pokroková a etická tradice, známá jako liberální křesťanství, a širší evangelikální tradice. (Mezi pentekostalisty a nepenkostalistickými evangelikály a fundamentalisty sice existují teologické rozdíly, ale pentekostalismus je odnoží evangelikální teologie, takže většina amerických pentekostalistů se zde dá počítat mezi evangelikály.)

Fundamentalisté, liberální křesťané a evangelikálové jsou všichni částí historicky hlavního proudu amerického protestantismu a jako takoví byli hluboce ovlivněni fundamentalisticko-modernistickým rozporem raného dvacátého století. Po většinu devatenáctého století většina protestantů věřila, že věda potvrzuje učení bible. Avšak když darwinistická biologie a scholastický „vyšší kriticismus" začaly mít rostoucí pochybnosti o tradičních názorech na autorství a věrohodnost bible, protestantské hnutí se rozštěpilo. Modernisté tvrdili, že nejlepším způsobem obrany křesťanství v osvícenském věku je zahrnout nové učení do teologie. Hlavní protestantská vyznání se touto logikou řídila. Fundamentalisté naopak věřili, že církve by měly „základům" protestantské víry, jako je doslovná pravdivost bible, zůstat věrni.

Samotní fundamentalisté byli rozděleni na dva tábory lišící se původně jak kulturou a temperamentem, tak teologicky. „Separatisté" tvrdili, že praví věřící by měli zavrhnout církve, jež byly náchylné ke kompromisu nebo tolerovaly modernismus v jakékoli podobě. Jak se společnost a kultura v USA stávaly více světskými a pluralistickými, stahovali se separatisté stále více z politiky i kultury. Druhá část původního fundamentalistického hnutí hledala kontinuální spojení se zbytkem světa. Tato část byla původně označována jako neoevangelikální. Dnes si tehdejší separatisté s hrdostí ponechávají označení fundamentalistů, zatímco neoevangelikálové odvrhli předponu a jsou nadále jednoduše známi jako evangelikálové.

Tři současné proudy amerického protestantismu (fundamentalistický, liberální a evangelikální) mají značně rozdílné názory na úlohu jejich země ve světě. V tomto kontextu se nejdůležitější rozdíly týkají míry, v jaké každý z nich šíří optimismus ve věci vyhlídek na stabilní, mírumilovný a osvícený mezinárodní pořádek, a významu, jaký přisuzují rozdílu mezi věřícími a nevěřícími. V kostce se dá říci, že fundamentalisté jsou velkými pesimisty v otázce světového pořádku a že mezi věřícími a nevěřícími vidí nepřekonatelnou bariéru. Liberálové jsou, co se týče vyhlídek na světový pořádek, optimisty a rozdíl mezi křesťany a nevěřícími pokládají za malý. Evangelikálové stojí někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy.

Fundamentalisté jsou různorodou skupinou, protože existuje mnoho rozličných definic slova „fundamentalista". V duchu decentralizovaného a sektářského charakteru amerického protestantismu neexistuje ani obecně uznávaná instituce, jež by definovala, kým fundamentalisté jsou nebo v co věří. V tomto článku jsou pro použití tohoto termínu důležité tři vlastnosti: představa vysoké autority a inspirační hodnoty bible; silná vůle bránit historickou protestantskou víru proti římskokatolickým a modernistickým, sekulárním a mimokřesťanským vlivům; a konečně přesvědčení, že věřící by se měli oddělit od nekřesťanského světa. Fundamentalisty najdeme mezi konzervativními protestanty. Vedle toho některé denominace, výstižněji pokládané za evangelikály (Jižní baptisté a Missourský synod Luterské církve), mají menšiny, jež by se daly oprávněně nazvat fundamentalisty. Fundamentalistické denominace jako například Ultrakalvinistická ortodoxní presbyteriánská církev mají tendenci být méně početné než liberální a evangelikální. Částečně je to tím, že fundamentalisté dávají přednost malým, čistým a ve věci dogmatu rigorózním organizacím před velkými a různorodějšími. Jiným důvodem je, že mnoho fundamentalistických kongregací raději zůstává nezávislými na jakékoli denominační struktuře.

Fundamentalisté mají ve srovnání s evangelikály větší zájem o vytvoření konzistentního a všeobjímajícího „křesťanského světového názoru" a následně o jeho systematické zavádění ve světě. Jednou věcí je spolu s mnoha evangelikály odmítat darwinovskou teorii, protože osobní zkušenost člověka vede k pokládání bible za neomylného průvodce, a něčím jiným je rozvinout s mnoha fundamentalisty alternativní paradigma „vědeckého kreacionismu", psát o něm učebnice a snažit se přinutit školy, aby ho vyučovaly, nebo vzít své děti ze škol, jež tak nečiní. Instituce ovládané fundamentalisty, jako jsou Nezávislé baptistické hnutí a Univerzita Boba Jonese, nejsou semeništi náboženských fanatiků, ale místy intenzivního, i když často nekonvenčního vzdělávání.

Fundamentalisté, devastovaní řadou intelektuálních i politických porážek dvacátých a třicátých let, se stáhli do izolace a pesimismu, jež byly cizí optimistické orientaci amerického protestantismu 19. století. Tento ústup dal fundamentalistům defenzivní a odcizenou tvář nápadně připomínající puritánské kalvinisty rané Nové Anglie. Stejně jako puritáni si mnozí fundamentalisté zachovali ponurou myšlenku na propast mezi těmi nemnoha dušemi, jež si Bůh vybral k vykoupení, a mnoha dalšími, které jsou předurčeny skončit v pekle. Kalvinisté se v 17. století snažili vybudovat teokratická společenství - ve Skotsku pomocí Covenanters a Kirk Party, v Anglii za vzestupu Olivera Cromwella a také v Nové Anglii. Ale v posledních třech stoletích se vybudování teokratického státu pro tvrdou linii fundamentalistů stalo jak méně atraktivním, tak hůře dosažitelným. Nebylo to jen proto, že v důsledku demografických změn bylo těžké si představit okolnosti, za kterých by fundamentalisté tvořili většinu. Zkušenost minulých společenství totiž ukazuje, že generacím následovníků obvykle chybí horlivost zakladatelů. Současní američtí fundamentalisté, mrzutější a moudřejší o tyto zkušenosti, všeobecně věří, že lidské úsilí o vytvoření lepšího světa může mít jen velmi omezený úspěch. Souhlasí s kazatelem z 19. století Dwightem L. Moodym, který na výzvu, aby se soustředil na politickou akci, odpověděl: „Na tento svět se dívám jako na ztroskotanou loď. Bůh mi dal záchranný člun a řekl: ,Moody, zachraň, co se dá.' "

Jestliže se fundamentalisté, co se týče vyhlídek na sociální reformu uvnitř USA, blíží k pesimismu, jsou vyloženě nepřátelští k myšlence na světový pořádek založený na světské morálce a na globálních institucích, jako jsou Spojené národy. Protože znají lépe než mnoho ostatních Američanů příběhy o pronásledovaných křesťanech v zahraničí, nevidí fundamentalisté nic morálního na spolupráci s vládami, jež utlačují církve, zakazují obrácení na křesťanskou víru nebo trestají přeběhlíky ke křesťanství podle islámského práva. Na instituce, jako je OSN, které s těmito vládami zacházejí jako s legitimními, se vztahují slova proroka Izajáše: „Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí a sjednali jsme úmluvu s podsvětím." Není náhodou, že populární romány řady „Ponecháni napospas" zobrazující konec světa z fundamentalistické perspektivy ukazují Antikrista získávajícího moc jako generálního tajemníka OSN. A konečně, fundamentalisté vyznávají apokalyptickou vizi konce světa a posledního soudu. Jako znalci bible věří, že temná proroctví hebrejských a řeckých textů, zejména pak kniha Zjevení, předpovídají velké a strašlivé události znamenající konec lidské historie. Satan a jeho lidští spojenci nastrojí konečné povstání proti Bohu a jeho vyvoleným. Věřící zakusí hrozné pronásledování, ale Kristus sklátí své nepřátele a opanuje nové nebe a novou zemi. Tato vize není obzvláště laskavá k ideji postupného pokroku směrem k sekulární Utopii řízené pomocí technického pokroku a spolupráce inteligentních lidí všech náboženských tradic.

Liberální myšlení

Liberální křesťanství nachází jádro křesťanství více v jeho etickém učení než v jeho klasických naukách. Již v 17. století tento proud pracoval na demytologizaci náboženství, aby oddělil jádro morální inspirace od skořápky legendy, jež kolem něj podle jeho předpokladu narostla. Liberální křesťané se dívají skepticky na složité nauky týkající se podstaty Krista a Boží Trojice, jež se rozvinuly v prvních stoletích církevních dějin. S nechutí přijímají různé biblické příběhy, například stvoření světa za sedm dní, rajskou zahradu a Noemovu potopu, jako doslovný záznam. Jejich skepse se často vztahuje i na Ježíšovo fyzické zmrtvýchvstání a zázraky, jež mu jsou připisovány. Místo víry, že Ježíš byl nadpřirozenou bytostí, ho liberální křesťané vidí jako vznešeného učitele morálky, jehož příklad se snaží následovat cestou celoživotní služby, často primárně zaměřené na chudé. Unitářská církev uvedená do USA roku 1794 anglickým vědcem a teologem Josephem Priestlyem je denominací organizovanou na základě těchto myšlenek. Priestly byl přítelem Benjamina Franklina a měl významný vliv na Thomase Jeffersona, ačkoli jak Franklin, tak Jefferson pokud šli do kostela, pak na episkopální bohoslužby. S tím, jak darwinismus a biblický kriticismus přiváděly věřící k pochybnostem o doslovné přesnosti mnoha biblických příběhů, pronikal liberalismus hlavními protestantskými denominacemi, a to včetně metodistů, presbyteriánů, amerických baptistů, kongregacionalistů, episkopálních křesťanů a luteránů, k nimž vesměs patřily společenské, intelektuální a ekonomické elity Spojených států.

Ačkoli se křesťané konzervativní v otázce dogmatu často domnívají, že pokrokáři jsou mimo hlavní proud, označují se liberálové za reprezentanty esence protestantismu. Reformace byla podle jejich názoru prvním stadiem návratu k hodnotnému jádru křesťanství. Původní reformátoři očistili církev od prodeje odpustků a od idejí jako je očistec, papežská neomylnost a proměna chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Při útocích na uznávané nauky (jako je Trojice, dědičný hřích a existence pekla) dnešní liberální křesťané věří, že se prostě řídí „protestantským principem".

Liberální křesťanství rozlišuje mezi křesťany a nekřesťany mnohem méně než ostatní významné podoby amerického protestantismu. Liberální křesťané věří, že etika je stejná všude na světě. Buddhisté, křesťané, hinduisté, židé, muslimové a dokonce i nevěřící se mohou dohodnout na tom, co je dobré a co je špatné - zrnko etické pravdy má totiž v sobě každé náboženství. Názor, že církev je nadpřirozeným společenstvím, jehož členové se těší obzvláštní milosti, hraje v liberálním křesťanství velmi malou roli. Protože většina liberálních křesťanů (s důležitou výjimkou „křesťanských realistů", jako je teolog Reinhold Niebuhr) zavrhuje nauku dědičného hříchu, vede liberální křesťanství k optimismu jak ve věci mírového uspořádání světa, tak v pohledu na mezinárodní organizace, jako jsou Spojené národy. Liberální křesťané často viděli boj za vytvoření Božího království jako výzvu k podpoře progresivních politických hnutí doma i v zahraničí. Tvrdí, že temná proroctví knihy Zjevení sice poukazují na nesnadnost vzniku spravedlivého společenského řádu na zemi, ale že tento řád přesto může přijít, když se každý na jeho vzniku bude podílet.

Liberální protestantismus ovládl pohled amerických politiků za druhé světové války a za studené války. Vůdcové jako Franklin Roosevelt, Harry Truman, Dean Acheson, Dwight Eisenhower a John Foster Dulles byli stejně jako většina tehdejších amerických elit touto tradicí prosyceni. Liberální křesťanský přístup také otevřel dveře spolupráci s římskými katolíky a židy, kteří se tehdy ve Spojených státech stávali vlivnější silou. Něco z optimismu, se kterým dnes mnoho liberálních křesťanů přistupuje k problémům světového pořádku a spolupráci napříč etnickými a náboženskými skupinami, odráží jejich dřívější úspěch při formování domácího konsensu.

V nedávných letech však bylo liberální křesťanství konfrontováno s několika problémy. Za prvé, liberální protestantismus má sklony k seberozpuštění v sekularismu: jeho přívrženci, sotva vyjdou z kostela, uznávají „protestantský princip". Důsledkem je, že hlavní denominace rychle slábnou. Za druhé, liberální křesťané se často jen vlažně zapojují do „náboženských" záležitostí a aktivit. Na druhé straně mohou být liberální křesťané environmentalisty zapojenými do Sierra Clubu (společnost mající za cíl poznávání a ochranu naší planety) nebo aktivisty činnými v Amnesty International, ale tato jejich činnost se odehrává v sekulárním světě. Za třetí, svým postojem k záležitostem, jako je přerušení těhotenství a práva homosexuálů, jsou odtržení od katolické hierarchie a svou klesající podporou Izraele se vzdálili i od Židů, takže ztrácejí svou tradiční roli organizátorů mezináboženské komunity. A konečně, jejich hlavní denominace se v rostoucí míře polarizují v takových otázkách, jako jsou práva gayů. Jsou tak oslabováni svými vnitřními souboji, kvůli nimž jsou jako celek méně schopni působit na společnost USA.

Evangelikálové a střední cesta

Evangelikálové, třetí hlavní proud amerického protestantismu, jsou rozkročeni nad fundamentalisty a liberály. Hlavní kořeny své víry sdílejí s fundamentalisty, ale jejich názory na svět byly silně ovlivněny optimismem endemicky rozšířeným v americké společnosti. Ačkoli je jejich skupina teologicky rozrůzněná, je ve své většině tvořena „umírněnými kalvinisty" holandského teologa 16. století Jacoba Arminia, myšlenkami anglických protestantů, jako byl John Wesley (který pokračoval v tradicích německého pietismu), zkušenostmi Velkého probuzení 18. století a následujících náboženských obrození.

Vedoucí evangelikálních denominací USA je Jižní baptistický konvent, který je se svými více než 16,3 miliony členů největší protestantskou denominací v zemi. Na druhém místě mezi evangelikály jsou afroamerické církve včetně Národního baptistického konventu USA a Amerického národního baptistického konventu (z nichž každý hlásí kolem 5 milionů členů). Převážně africká Americká církev Boha v Kristu se svými 5,5 miliony členů je největší pentekonstální denominací v zemi a rychle rostoucí Assemblies of God, čítající 2,7 milionu členů, je největší letniční denominací, jež není převážně černošská. Missourský synod Luterské církve se svými 2,5 miliony členů je druhou největší převážně bělošskou denominací.

Evangelikálové připomínají v několika směrech fundamentalisty. Stejně jako oni přikládají velký význam křesťanským dogmatům, ne pouze etickému učení. Pro evangelikály i fundamentalisty je liberální důraz na etiku, tedy že dobré skutky a zachovávání pravidel morálky jsou cestami k Bohu, zradou Kristova odkazu. Tvrdí, že kvůli dědičnému hříchu musí zkrachovat snaha činit Bohu radost pouze plněním jeho vysokých etických nároků. Člověka může spasit pouze Kristovo ukřižování a vzkříšení. Uznání hříšné podstaty člověka a přijetí Kristovy oběti jsou tím, co evangelikálové i fundamentalisté vidí jako znovuzrození. Dávají-li liberální křesťané do jádra své teologie etiku, ptají se fundamentalisté a evangelikálové, zda tito liberálové vůbec vědí, co křesťanství skutečně znamená.

Evangelikálové také přikládají velký význam rozdílu mezi těmi, kdo jsou „spaseni" a kdo nejsou. Stejně jako fundamentalisté i oni věří, že lidské bytosti, jež zemřou, aniž přijaly Krista, jsou navěky odsouzeny k odloučení od Boha. S fundamentalisty souhlasí i v tom, že „přirození" lidé - tj. ti, kteří dosud nebyli spaseni - nejsou sami o sobě schopni konat dobro.

A konečně, většina evangelikálů sdílí s fundamentalisty přístup k myšlence konce světa. Prakticky všichni věří, že biblická proroctví se vyplní, a většina souhlasí s fundamentalisty, co se týče postoje známého jako premileanismus: víra v to, že prorokované tisícileté vládě míru bude předcházet Kristův návrat - samotné lidské úsilí v tomto směru nakonec dospěje k nezdaru.

Všichni křesťané, ať fundamentalisté, liberálové nebo evangelikálové, uznávají přinejmenším formálně povinnost prokazovat lásku a soucit každému, ať je křesťanem, nebo ne. Pro evangelikály má přitom tento požadavek zvláštní význam. Věří, že miliardy hynoucích duší mohou být stále zachráněny pro Krista. Křesťané si například mohou změnit svůj životní styl, pomáhat potřebným a účinně hlásat slovo Boží - tak se dají ztracené duše přivádět ke Kristu a napomáhat uskutečnění Božích záměrů. Evangelikálové stále více zdůrazňují křesťanskou odpovědnost za svět. Proto jsou často otevření a dokonce dychtiví k sociální práci spolu s nevěřícími tam, kde jde o zlepšení lidského blahobytu, přestože stále věří, že kdo odmítá Krista, nemůže být po smrti spojen s Bohem.

Evangelikálové jsou těžko předvídatelní. Šokováni posledními výzkumy veřejného mínění, podle nichž podstatná většina Američanů odmítá vývojovou teorii, se intelektuálové i novináři v USA i v zahraničí spojili proti darwinovskému učení. Ale žádnou ofenzívu nepodnikli. Veřejné mínění darwinismus sice dlouho odmítalo, ale přesto i ve státech se silně křesťansky aktivním obyvatelstvem, jako je Alabama, Mississipi či Jižní Karolina, státní univerzity dále vyučují astronomii, genetiku, geologii a paleontologii bez ohledu na náboženskou kosmologii a USA i nadále podporují nejúspěšnější vědeckou komunitu světa. Většina evangelikálů na tomto zdánlivém protikladu nevidí nic divného a na rozdíl od fundamentalistů na tom ani nechtějí nic měnit. Pragmatismus americké kultury se kombinuje s poněkud antiintelektuálním charakterem evangelikální církve a vytváří velmi širokou toleranci veřejnosti k něčemu, co se mnohým může jevit jako chaotický světový názor. V 17. století se puritánský Harvard stavěl proti koperníkovské kosmologii, zatímco dnešní evangelikální Amerika je povětšině ochotna ponechat rozpory mezi biblickou chronologií a fosilními nálezy tak, jak jsou. Co však evangelikálové rádi nemají, je takzvaný „scientismus", tedy pokus vykládat evoluci nebo cokoli jiného způsobem vylučujícím existenci Boha a Božího působení.

Evangelikálové jsou oproti fundamentalistům optimističtější ve vyhlídkách na pokrok v morálce. Jejich postmileniální menšina (jež věří, že Kristus se vrátí po tisíciletém království, ale ne dříve) je přesvědčena, že tento proces může pokračovat do doby, kdy lidská společnost dosáhne stavu svatosti, tj. že náboženský pokrok jednotlivců i společenství může cestou svého postupného zlepšování kulminovat ve vytvoření království míru. To je pohled na historii, který se dobře snáší s optimismem liberálních křesťanů i evangelikálů, takže se liberální křesťané a evangelikálové mnohokrát v historii USA v úsilí o zlepšení morálky na domácí i mezinárodní scéně fakticky spojili. Ačkoli je premileniální většina méně optimistická, co se týče konečného úspěchu takovýchto snah, jsou američtí evangelikálové často optimisty ve víře, že se člověk změní k lepšímu v krátké době.

Konzervativní evangelikál Richard Land tento evangelikální optimismus v roce 2005 popsal a odůvodnil ve své knize Imagine! A God-Blessed America: How It Could Happen and What It Would Look Like: „Věřím, že v naší zemi by mohlo dojít k novému Velkému probuzení, k celonárodnímu oživení. Písmo nám říká, že nikdo z nás nemůže s jistotou vědět den ani hodinu Pánova návratu. Proto nemáme žádné právo zanechat svět jeho vlastní bídě. Nikde v Písmu nejsme vyzýváni schoulit se pesimisticky v křesťanských ghettech a lapat z vnějšího světa konvertity."

Rovnováha sil

Poslední desetiletí byly Spojené státy svědky závažných změn v rovnováze náboženských sil. Počet členů liberalistických, historicky dominantních protestantských církví kulminoval v šedesátých letech. Od té doby, přestože celkový počet amerických křesťanů stoupal, počet členů hlavních denominací naopak rychle klesal. Podle Christianity Today spadl počet jejich členů mezi rokem 1960 a 2000 o více než 24 %, z 29 na 22 milionů. Podíl na celkovém počtu věřících klesl dokonce ještě více. V roce 1960 patřilo více než 25 % příslušníků všech náboženských skupin v USA k některé ze sedmi vedoucích hlavních protestantských denominací. V roce 2003 se toto číslo snížilo na 15 %. Pew Research Center udává, že v roce 1988 se 59 % amerických protestantů pokládalo za členy některé z hlavních protestantských linií, zatímco v roce 2003 tento podíl klesl na 46 %. V tomtéž období vzrostlo procento protestantů hlásících se k evangelikálům z 41 % na 54 %.

Roku 1965 bylo ve Spojených státech 3,6 milionu episkopálních křesťanů, tedy 1,9 % všeho obyvatelstva. Roku 2005 jich bylo jenom 2,3 milionu, tedy o 0,8 % obyvatelstva méně. Počet členů Sjednocené metodistické církve se snížil z 11 milionů v roce 1965 na 8,2 milionu roku 2005. Ve stejném období poklesl počet členů Presbyterní církve USA z 3,2 na 2,4 milionu a Spojená Kristova církev zažila úbytek o téměř 50 %.

Mezitím, přes některé známky zpomaleného růstu po roce 2001, získal Jižní baptistický konvent více než 7 milionů členů a stal se tak největší protestantskou denominací v zemi. Mezi lety 1960 a 2003 získali Jižní baptisté více členů než metodisté, episkopální křesťané a Spojená Kristova církev dohromady ztratily. Roku 1960 bylo v USA metodistů téměř o dva miliony více než Jižních baptistů. Roku 2003 bylo více Jižních baptistů než metodistů, presbyteriánů, episkopalistů a členů Spojené církve Kristovy dohromady.

Dopad těchto trendů na politiku země se dal snadno poznat. Nezávislí evangelikálové poskytli George W. Bushovi ve volbách roku 2004 téměř 40 % hlasů. Mezi bílými evangelikály získal Bush 68 % hlasů ve volbách roku 2000 a 74 % roku 2004. (Většina Afroameričanů volí i nadále demokraty. Mezi hispánci se Bushovi dařilo mnohem lépe u rostoucí protestantské menšiny než mezi katolíky, nicméně jak hispánští protestanté, tak hispánští katolíci raději podporovali Bushe, než aby se řídili náboženským vyznáním). Evangelikálové hráli důležitou úlohu také při volbách do Kongresu; počet nezávislých evangelikálů v Kongresu vzrostl z přibližně 10 % členů obou komor v roce 1970 na více než 25 % roku 2004.

Fundamentalisté jsou i nadále přes určitý růst počtu svých členů a politickou viditelnost méně vlivní. Částečně to je proto, že všudypřítomný optimismus Spojených států i nadále omezuje přitažlivost ultrakalvinistické teologie. Vedle toho zůstává církevní politika v USA koaličním sportem - a to takovým, že fundamentalistická teologie, jež i nadále vidí katolictví jako kult zla, je pro účast v něm špatně vybavena. Aby byly věci ještě složitější, jsou sami fundamentalisté rozděleni do dvou nesmiřitelných politických táborů: jedni chtějí vzdorovitý odchod z prokletého světa, druzí touží vybudovat nové puritánské společenství.

A mnoho evangelikálů se též nadále staví proti fundamentalistickým postojům. „Věřím slovu Božímu, ale neblázním kvůli tomu," vysvětlil reverend Frank Page, nový prezident Jižního baptistického konventu, po svém zvolení v červnu 2006.

Ve vnějším světě

Rostoucí vliv evangelikálů ovlivnil zahraniční politiku USA v několika směrech. Důsledky si ukážeme na dvou příkladech. V oblasti humanitární pomoci a lidských práv střídá vedení evangelikálů priority a metody, přičemž celkovou podporu v obou oblastech stupňuje. Ve věci Izraele se rostoucí vliv evengelikálů projevil prohloubením podpory židovského státu, přestože liberálně-křesťanské státní instituce se od Jeruzaléma distancovaly.

Evangelikálové v angloamerickém světě dlouho podporovali humanitární činnost a boj za lidská práva na celém světě. Britské protiotrokářské hnutí bylo například vedeno evangelikálem Williamem Wilberforcem a evangelikálové byli přesvědčenými stoupenci národně osvobozeneckých hnutí 19. století - často byli na straně křesťanských menšin snažících se zlomit osmanskou nadvládu. Vedli také řadu reformistických kampaní, často s feministickým podtónem: proti obětování vdov v Indii, proti mrzačení nohou děvčatům v Číně; podporovali vzdělávání žen v rozvojovém světě a všude vystupovali proti obchodu se ženami. Dlouho se také zabývali Afrikou.

Když se evangelikálové vrátili do mocenské pozice v americké politice, začali opět podporovat podobné záležitosti a dodali novou energii a podporu americké humanitární činnosti. Za prezidenta Bushe a se silnou podporou Michaela Gersona (evangelikál, který byl významným Bushovým politickým poradcem a autorem jeho projevů) stoupla americká pomoc Africe o 67 %, v čemž je 15 miliard dolarů na programy pro boj s HIV a AIDS. Někteří afričtí politikové jako např. nigerijský Olusegun Obasanjo a ugandský Yoweri Museveni zdůraznili svou vlastní evangelikální identitu získáním podpory z Washingtonu, podobně jako to kdysi učinili čínský Sunjatsen a paní Čankajšková. Díky evangelikálnímu tlaku získalo úsilí o potlačení obchodu s lidmi a sexuálního otroctví žen a dětí v americké politice vysoký stupeň priority a země bojovala za skončení súdánských válek. Rick Warren, pastor evangelikální církve v jižní Kalifornii a autor knihy The Purpose Driven Life, jež je ojedinělým bestsellerem v historii amerických vydavatelů, mobilizoval 22 tisíc příslušníků své kongregace na pomoc boji proti AIDS po celém světě (uspořádal o této nemoci konferenci a cvičil dobrovolníky) a k navázání vztahů s církvemi ve Rwandě.

Přes tyto vládní iniciativy jsou evangelikálové z kulturních i teologických důvodů často podezřívaví vzhledem k vzájemné pomoci mezi státy a k multilaterálním institucím. Dávají přednost konkrétním a jednotlivým organizacím založeným na víře. Evangelikálové rychle pomáhají při řešení konkrétních problémů, ale jsou skeptičtí k velkolepým rozvojovým plánům. Často rychle reagují na jednotlivé případy lidského utrpení nebo nespravedlnosti, ale mají větší zájem o řešení konkrétních problémů než o budování institucí. Liberální křesťané tento jejich rys často kritizují jako důkaz antiintelektualismu evangelikální kultury.

Americká politika vůči Izraeli je další oblastí, v níž je zesílený vliv evangelikálů ve Spojených státech zřejmý. Je to vztah s dlouhou historií. Americký protestantský sionismus je o mnoho starší než jeho moderní židovská verze: v 19. století evangelikálové opakovaně vyzývali představitele USA, aby pro perzekvované Židy z Evropy a osmanské říše vytvořili útočiště ve Svaté zemi. Americká evangelikální teologie přikládá židovskému národu v moderním světě jedinečnou úlohu. Na jedné straně evangelikálové sdílejí rozšířený křesťanský názor, že oni jsou opravdovými dětmi „nového Izraele", dědicové slibů, jež Bůh učinil starým Židům. Na rozdíl od mnoha jiných křesťanů evangelikálové věří, že Židé mají v Božích záměrech i nadále svoje místo. V 17. a 18. století přesvědčilo podrobné studium biblických proroctví evengelikální učence i věřící, že Židé se do Izraele navrátí ještě před triumfálním návratem Krista. Kromě toho mnozí evangelikálové očekávají, že se v bouřlivých letech před Ježíšovým návratem obrátí mnoho Židů ke Kristu, ale většina Židů ho bude i nadále odmítat. Tato víra výrazně oslabuje napětí mezi evangelikály a Židy, protože evangelikálové na rozdíl od Martina Luthera neočekávají, že pod vlivem pravé víry budou Židé v masovém měřítku konvertovat.

Evangelikálové také pokládají pokračující existenci židovského národa za silný argument pro historickou existenci Boha a jeho moci. Kniha Genesis podává zprávu, že Bůh řekl Abrahamovi: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě. Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." Skutečnost, že židovský národ přežil celá tisíciletí a že se vrátil do své dávné vlasti, je pro evangelikály důkazem, že Bůh existuje, že bible je jeho vnuknutím a že křesťanské náboženství je pravdivé. Mnozí věří, že slib z Genesis stále platí a že Abrahamův Bůh bude doslovně žehnat Spojeným státům, budou-li žehnat Izraeli. Ve slabosti, porážkách a bídě arabského světa pak vidí dostatečný důkaz, že Bůh zatracuje ty, kdo zatracují Izrael.

Kritika Izraele a Spojených států za jeho podporu nemá na evangelikály žádný účinek. Pokud přece, pak pouze posiluje jejich přesvědčení, že svět Izrael nenávidí pouze proto, že „padlý člověk" přirozeně nenávidí Boha a jeho „vyvolený národ". To, že stojí při Izraeli, vidí evangelikálové tak, že stojí při Bohu - a v tom jsou připraveni vytrvat i proti celému světu. To je důvod, proč John Hagee, významný pastor osmnáctitisícové evangelikální komunity v texaském San Antoniu a autor několika bestsellerů publikovaných vydavatelstvím New York Times, píše, že jestliže se Írán rozhodne zaútočit na Izrael, musí být Američané připraveni „nepřátelské zlo na jeho cestě zastavit. Boží záměr je vzhledem k židovskému národu obsažen v knize Genesis v kapitole 12,3," a dále cituje již zmíněnou pasáž o žehnání a prokletí. „Amerika je na rozcestí!" Varuje: „Budeme věřit a uposlechneme slova Božího o Izraeli, nebo se budeme i nadále vykrucovat a sympatizovat s jeho nepřáteli?"

Návrat Židů do Svaté země, jejich mimořádná vítězství nad silnějšími arabskými armádami, a dokonce i vzrůstající nenávist vůči Židům v Izraeli i mimo něj posilují nejen evengelikální oddanost Izraeli, ale také postavení evangelikální církve v americkém životě. Příběh o moderním židovství se čte jako část bible. Holocaust připomíná snahu faraónů o jejich genocidu v knize Exodus a Hamana v knize Ester. Novodobé vzkříšení židovského státu připomíná jedno z mnoha vítězství a vysvobození Židů v hebrejských pramenech. Mimořádné události moderní židovské historie jsou evengelikály vykládány jako důkaz Boží existence a Božího působení v lidských dějinách. Mnozí z nich začínají věřit, že žijí ve světě podobném světu Bible. Skutečnost, že americká zahraniční politika se nyní soustřeďuje na obranu země proti hrozbě masového terorismu, který možná využije apokalyptických účinků jaderných zbraní ovládaných protikřesťanskými fanatiky, kteří vedou náboženskou válku motivovanou nenávistí vůči Izraeli, toto pojetí evangelikální církve ještě zesiluje.

Liberální křesťané ve Spojených státech (stejně jako sekulární liberálové) také vždy sionismus podporovali, ale z jiné perspektivy. Pro liberální křesťany jsou Židé lidmi jako každý jiný, pročež liberální křesťané podporovali sionismus stejně jako podporovali jiná národně-osvobozenecká hnutí. V posledních desetiletích však začali liberální křesťané ze stejných důvodů sympatizovat s palestinským národním hnutím. Roku 2004 vydala Presbyterní církev prohlášení vyzývající k omezeným krokům proti firmám obchodujícím s Izraelem (toto prohlášení bylo po hořké bitvě v podstatě odvoláno roku 2006). V jedné studii se říká, že 37 % výroků o porušování lidských práv vynesených hlavními protestantskými církvemi mezi lety 2000 a 2004 se vztahuje k Izraeli. Tak častá kritika nezazněla ze žádné jiné země.

Nové velké probuzení

Současné evangelikální hnutí ještě není u konce. Pro sekularisty i liberály ve Spojených státech i v zahraničí to jsou znepokojivé vyhlídky. Opatrný optimismus by však byl lepší reakcí než strach a panika. Náboženství v USA je příliš různorodé, než aby v něm mohl dominovat jediný proud. Rostoucí přítomnost a vliv nekřesťanských komunit v zemi - židů, muslimů, buddhistů, hinduistů a především sekularistů - bude i nadále omezovat schopnost kterékoli náboženské skupiny prosadit své hodnoty jako obecné.

Liberálové - ať již religiózní, nebo ne - se mohou snažit čelit evangelikálnímu programu v domácí politice, ale většina takových potyček se rozplyne. S tím, jak rostoucí evangelikální establishment získává zkušenosti v zahraniční politice, se stane pravděpodobně ne vždy příjemným partnerem pro ponejvíce sekulární nebo liberálně-křesťanský establishment. Některé obavy z evangelikálního vlivu v zahraniční politice jsou však přehnané. Po útocích 11. září se značně rozšířily obavy, že evangelikálové se budou dožadovat svaté války proti islámu. Několik prominentních náboženských vůdců (většinou fundamentalistů, nikoli evangelikálů) v tomto smyslu učinilo ostré výpady. Například Jerry Falwell o proroku Mohamedovi mluvil jako o „teroristovi", ale byl svými kolegy rázně pokárán.

Američtí evangelikálové se při styku s lidmi napříč všemi vyznáními snaží udržet svoji silnou osobní víru a zachovat protestantskou identitu. Spolu s katolíky vystupovali proti potratům, s věřícími i sekulárními Židy podporovali Izrael. Stejně dobře by se nyní mohli chovat i k muslimům. Koneckonců až do konce druhé světové války představovaly první kontakt většiny lidí ze Středního východu s Američany misijní nemocnice a školy. Evangelikálové mají za sebou více než jedno století těsných a celkově kooperativních vztahů po celém arabském světě. Muslimové a evangelikálové se zabývají celosvětovou chudobou a Afrikou. Obě skupiny jsou proti ovládnutí veřejné a mezinárodní rozpravy sekulárními postoji. Společně věří, že média mají s respektem zacházet s náboženskými postavami a hodnotami. Ani jedněm se nelíbí občasná glorifikace sexu v lidové zábavě. Jak islám, tak evangelikalismus jsou demokratická náboženství bez kněžské hierarchie. Obě skupiny spolu nikdy nebudou souhlasit ve všem a světsky založeným lidem se nemusí líbit některé dohody, jichž dosáhnou. Ale prosazování muslimsko-evangelikálního dialogu může být jednou z nejlepších cest k tomu, abychom předešli hrozbě války civilizací.

Zapojení evangelikálů do širších zahraničněpolitických diskusí může také vést k překvapivému a (pro někoho) povzbudivému vývoji. Skupina předních konzervativních evangelikálů nedávno podepsala prohlášení o změnách klimatu, v němž se praví, že jde o skutečný problém, že lidská činnost k němu ve značné míře přispívá, že cena za nečinnost bude vysoká a neúměrně se dotkne chudých a že křesťané mají morální povinnost pomoci, aby se s tím něco dělalo. V téže době evangelikálové, kteří začali vystupovat proti násilí v Súdánu a otrokářským nájezdům proti tamním křesťanům, pokročili v rozšíření koalice pomáhající chránit muslimy v Dárfúru.

Evangelikálové se možná více soustřeďují na americkou výjimečnost, než se líbí liberálům, a také se více než ostatní opravdu starají o to, aby americká zahraniční politika byla morální. Jejich vliv potrvá a ti, jichž se týká americká zahraniční politika, udělají dobře, když s nimi budou počítat. S tím, jak stále více evangelikálních vůdců získává vlastní zkušenosti v zahraniční politice, vzrůstá šance, že do ní vnesou něco nového, co svět americké zahraniční politiky velice postrádá: důvěryhodnou skupinu expertů dobře obeznámených s nuan­cemi a dilematy mezinárodní situace, kteří dokáží přimět velké množství Američanů k podpoře často nepopulárních, ale nezbytných postojů a akcí, jež jsou v tomto zkaženém a frustrujícím - dá se říci pokleslém - světě někdy nutné.

Z časopisu Foreign Affairs, září/říjen 2006, přeložil Vladislav Malát. Redakčně upraveno a kráceno.

Autor je expertem v oblasti americké zahraniční politiky, politické ekonomie a církevní problematiky. Spolupracoval s Henry A. Kissingerem.