"Boj se hřícha, to smrt věčná, ten uvádí do pekla."
"Boj se hřícha, to smrt věčná, ten uvádí do pekla."
Doba předbřeznová bývá považována za období „obnoveného baroku“, za dobu stýkání a potýkání se římsko-, resp. rakousko-katolické restaurace s protagonisty osvícensko-reformních směrů katolické církve. Katolická teologie zažívá až do čtyřicátých let 19. století období stagnace, kdy jsou „principy umírněného osvícenství … pouze navenek ‚záplatovány‘ prostřednictvím revitalizovaného baroka.“ Charakteristiku tehdejší bohovědy představuje boj proti „negativním“ prvkům/důsledkům osvícenství, ovšem za skryté integrace značné části jeho obecných zásad. Na Moravě je negace osvícenství v podobě josefinismu spojována mimo jiné s vlasteneckými kněžími sdruženými kolem Františka Sušila (1804–1868). Sušilovci, kteří dokázali získat masy venkovanů pro svůj program „církev a vlast“ ovlivněný dobovým romantismem, usilují o obrodu církve, o její vymanění se z „okovů“ josefinismu. Předkládaná studie provede sondáž do myšlení právě takového „konzervativního“ kněze, Sušilova souputníka z druhé čtvrtiny 19. století, a podrobí analýze jeho nazírání na fenomén smrti, v baroku prakticky všudypřítomný. Ukáže, jak v těchto otázkách duchovní takového ražení usplavnil barokní tradici, osvícenské principy a nové proudy myšlení a prožitku v čele s romantismem a v jaké podobě je vnášel do venkovského prostředí, kterému bylo stále ještě vlastní barokní nazírání. (...)