Autoritářská iluze

Přesvědčení, že nedemokratické režimy dávají vzniknout protizápadnímu extremismu a činí své deprimované obyvatele náchylnými k angažovanosti v teroristických skupinách, je principiálním předpokladem projektu demokracie, který zastává názor, že je v naléhavém zájmu Ameriky podporovat demokratické režimy, kdekoliv je to možné. Vzhledem ke svému dopadu na politiku si tento předpoklad zaslouží podrobný rozbor. I když je pravda, že několik autoritářských společností zplodilo protizápadní extremismus, u mnohých dalších k tomu nedošlo. Kladný postoj k demokracii ještě netvoří dostatečný základ pro paušální politiku celosvětové demokratizace.

Spojené státy nepotřebují plně demokratický svět, aby dosáhly bezpečnosti. Ve skutečnosti se hrozby, kterým v současné době čelíme, rodí z příčin, které přesahují typ režimu. Navíc náročná politika demokratizace s sebou může nést vysoké náklady na ušlé příležitosti, neboť rozsáhlé zdroje, které by na ni musely být vynaloženy, by nemohly být použity na postup proti faktorům, které protizápadní extremismus skutečně vytvářejí.

Prosazování demokratizace samozřejmě není novým rysem mezinárodní politiky Spojených států. Spojené státy mají velmi dlouhou historii, pokud se jedná o blízká spojenectví s demokraciemi či o jejich podporu. Je ovšem dobře známo, že Spojené státy rovněž vytvořily trvalé mírové vztahy a dokonce partnerství s mnoha autoritářskými režimy. Tato směs typů režimů objevujících se mezi spojenci Ameriky byla skutečností jak v zoufalých dobách a vzdálených oblastech, tak v dobách klidnějších a v oblastech klíčových zájmů včetně NATO.

Tomu také odpovídala směsice typů v případě režimů považovaných za protivníky Ameriky. Tato skutečnost není překvapivá, uvážíme-li, že v průběhu 20. století představitelé americké zahraniční politiky vysledovali hlavní hrozby pro bezpečnost ve faktorech, které nesouvisely s typem režimu. Některé nedemokratické režimy byly rozpínavé, a to včetně nacistického Německa, SSSR, Severní Koreje a Saddámova Iráku. Mnoho dalších nedemokratických režimů ovšem rozpínavost nejevilo. Není náhodou, že dokonce i Reaganův kabinet - na který zastánci demokratizace nahlíží jako na příkladného předchůdce jejich současného úsilí - blízce spolupracoval s mnoha autoritářskými režimy proti SSSR. Povšechně řečeno kabinet posílil dobře známé rozlišování mezi značně se různícími nedemokratickými režimy, jež bylo zavedeno Jeanne Kirk­patrickovou. Kirkpatricková doslova uváděla, že toto rozlišování Spojeným státům umožňuje stanovovat priority, neboť si mohou dovolit na nemálo těchto režimů nahlížet jako na relativně neškodné a naléhavě se věnovat pouze některým. V souladu s tím označil Reagan ve svém slavném projevu ve Westminsteru v roce 1982 globální boj za střet mezi svobodou a nesvobodou. Toto tvrzení není jen mnohem obecnější než postulát demokracie versus autoritativní systém; je jiné. V rozporu s nejméně půl století přetrvávajícími zvyklostmi Reagan postavil demokracii proti rozpínavým totalitním režimům, nikoliv proti všem nedemokratickým režimům jako takovým.

Autoritářská radikalizace

Zatímco 90. léta 20. století byla svědkem vzrůstu podpory demokraciím po celém světě, po teroristických útocích z 11. září se dostalo masivní propagace programu demokratizace. Představitelé kabinetu Bushe staršího a neokonzervativní teoretici tvrdili, že nedemokratické režimy slouží jako inkubátory zlosti, která následně může být zpolitizována protizápadními extremisty. Charles Krauthammer, třebaže pro současnost doporučoval selektivní demokratizaci, také řekl, že v konečném důsledku „je rozšíření demokracie ... nepostradatelným prostředkem pro zajištění amerických zájmů". Prezident Bush v projevu z listopadu 2002 k Národní nadaci pro demokracii prohlásil, že trpění nedemokratických režimů na Středním východě mohlo v krátkodobém ohledu vyústit ve vytvoření spojenců, ale „nepřispělo k naší bezpečnosti" v dlouhodobější perspektivě, neboť tyto režimy plodí „stagnaci, zášť a násilí připravené k uplatňování navenek". Bushova Zpráva o stavu Unie z roku 2004 byla ještě konkrétnější: „Dokud Střední východ zůstane místem tyranie a zoufalství a zlosti, bude produkovat lid a hnutí, která ohrožují bezpečnost Ameriky a našich přátel." To lze nazvat tezí „autoritářské radikalizace". A jak se zdá, nevyznávají ji jen neokonzervativci. Senátor John Kerry velmi podporoval názor, že nedostatek demokracie a politických reforem patří mezi hlavní příčiny „způsobující tuto zhoubnou novou formu protiamerického terorismu".

Vzápětí po 11. září mnoho konzervativců opovrhovalo tvrzeními o ekonomických a dalších „hlavních příčinách" terorismu. Ovšem teze autoritářské radikalizace se od teorie o hlavních příčinách terorismu liší téměř jen podle názvu. Uchyluje se ke starým argumentům. V průběhu studené války se pravidelně objevovala tvrzení (obvykle pocházející od kritiků politiky zadržování), že spojenectví Spojených států s antikomunistickými diktátory spíše definitivně zničila než zvýšila bezpečnost Spojených států, neboť tyto režimy podněcovaly radikální odpor mezi místním obyvatelstvem.

Podle zmíněné teze platí, že k autoritářství neodmyslitelně patří radikalizace a k demokracii zklidnění, čímž se vytváří politický recept na globální demokratizaci. Strategie národní bezpečnosti z roku 2002 stanoví coby národní prioritu podporu „moderní vlády zvláště v muslimském světě", aby tak bylo možné podkopat „úrodnou půdu", která zde existuje pro „podmínky a ideologie podporující terorismus". Bush navrhl další zdvojnásobení rozpočtu Národní nadace pro demokracii a sdělil jí, že Spojené státy přijaly „progresivní strategii svobody na Středním východě". Zároveň vyjádřil naději, že Irák přinese díky efektu nákazy demokracii do celého regionu.

Existují zde ovšem přesvědčivé důvody, aby tato teze nebyla přeměněna ve všeobecný program. Tyto důvody zahrnují vysoký stupeň různorodosti, která mezi nedemokratickými režimy existuje a rizika, která mohou doprovázet odstranění diktátorů a potenciální náklady na ušlé příležitosti spojené s politikou demokratizace.

Pestrost v rámci kategorie „autoritářský" je obrovská a pro zahraniční politiku Spojených států má své důsledky. Záměrem zde není v autoritářství nalézt přednosti, pouze zdůraznit, že zatímco mnohé nedemokratické režimy se jeví jako inkubátory radikalizace, pro většinu z nich to neplatí. Nedemokratické režimy nespojuje s extrémními, násilnými či protizápadními ideologiemi žádný zřetelný rys.

V 70. letech 20. století vzkvétaly radikální ideologie a hnutí v nedemokratické Nikaragui, El Salvadoru, Guatemale a Íránu. Od 80. let 20. století byla tato degenerativní dynamika patrná v Alžírsku, Egyptě, Saúdské Arábii, Afghánistánu, vojenskou mocí ovládaném Pákistánu a v Izraelem okupovaných palestinských teritoriích. Některé z těchto režimů tolerovaly či dokonce podporovaly vedení násilné propagandy a získávání nových stoupenců. Extremistický obsah těchto činností se často rozšířil díky institucím a aktivitám obvykle optimisticky popisovaným coby „občanská společnost".

Nicméně soupis těchto režimů se ani neblíží seznamu všech nedemokratických režimů, byť jen v muslimském světě. A zatímco zastánci teze autoritářské radikalizace poukazují na trendy v Saúdské Arábii či Pákistánu, nejsou zároveň schopni vysvětlit, proč ostatní nepochybně autoritářské režimy v dané oblasti (Maroko, Tunisko, Kuvajt a Jordánsko) dokázaly potlačit hnutí stylu Al-Kajda. Nadto téměř dva tucty převážně či zcela muslimských společností v saharské a subsaharské Africe či v jihozápadní a centrální Asii jsou již po desetiletí autoritářské a přesto je v těchto oblastech extremismus proslulý svou slabostí. Studie varují, že v těchto oblastech může dojít k radikalizaci, ovšem nestalo se tak. Přes odkazy na „zhoubné kulturní dopady tyranie" se zdá, že autoritářství v některých muslimských uspořádáních vede k politickému extremismu, ale v ostatních nikoliv.

Nejednotný styl rovněž charakterizuje Latinskou Ameriku, kde několik vojenských režimů pravděpodobně inspirovalo levicové rebelie v 60. a 70. letech 20. století, ovšem ostatní režimy nikoliv. A nezdá se, že by totalitní režimy plodily všeobecný radikalismus z dlouhodobého hlediska. Marxisticko-leninistické státy a paradoxně rovněž baasistická vláda v Iráku mohou u občanů vyvolat spíše vyčerpanost ideologiemi a cynismus než motivaci a schopnost rozšířit řady extrémistů. Celkem vzato se teze autoritářské radikalizace zdá zvlášť slabá v případě postkoloniální subsaharské Afriky, jedné z převážně nedemokratických oblastí, která je rovněž jedním z těch regionů, kde extremismus jakéhokoliv druhu našel velmi málo stoupenců.

V úvahu je rovněž třeba vzít další skupinu případů. Aby bylo možno brát tezi autoritářské radikalizace vážně, je třeba ji ověřit i v případě nedemokratických režimů, které po dobu jednoho století dominovaly Evropě. Dalo by se říci, že některé z těchto režimů daly vzniknout komunismu, socialismu či fašismu. Ovšem masová politika dalších evropských autoritativních režimů se v průběhu času spíše zklidnila než zradikalizovala. Vzorovým příkladem je Británie. Většina celosvětově nejstabilnějších demokracií - právě ty společnosti, které jsou prý dnes ohroženy existencí autoritářských režimů, ať už se nacházejí kdekoliv - se sama vyvinula z historicky nedemokratických režimů, které byly vystřídány jedněmi z politicky nejumírněnějších společností, jaké kdy svět poznal. Jinými slovy řečeno, autoritářské režimy jsou schopné v průběhu času vytvořit liberální instituce, které mohou položit základ pro přechod k demokracii bez významnějších vnějších zásahů.

To také dokazuje, že autoritativní systém není postačující podmínkou pro extremismus. Rovněž nemusí být ani podmínkou nutnou. Názory ve stylu Al-Kajdy nalezly podporu i mezi některými muslimy v demokratickém Turecku a v západní Evropě. Podle stejného měřítka je patrné, že se militantní islamistické sítě v Pákistánu v 80. a 90. letech 20. století stabilně rozrůstaly, a to stejnou měrou pod autoritářskou i demokratickou vládou. Ostatně Severní Irsko se mohlo chlubit demokratickými právy, avšak po desetiletí rovněž poskytovalo přístřeší kultuře odporu, násilí a radikalismu, která dala vzniknout stálému hnutí teroristů.

Nic z právě řečeného nemá za cíl hledat klady autoritativních systémů. Nedemokratické režimy jsou často odporné a zkažené a lidem se daří mnohem lépe, žijí-li v demokracii. Ovšem autoritativní systém coby obecná kategorie nepřináší extremismus. Dokonce nelze říci, že by tomu tak bylo alespoň u některého z typů autoritativních systémů. Z toho vyplývá nejdůležitější aspekt: demokracie není nutnou podmínkou bezpečnosti Spojených států.

Náklady na ušlé příležitosti

Proč tak jako tak neprosazovat demokratizaci? Existují dva důležité důvody, proč se Spojené státy drží spíše politiky přísně selektivní demokratizace než demokratizace celosvětové. Jeanne Kirkpatricková již dávno zvolila první možnost. Její esej z roku 1979 zdůraznila nejen to, že nedemokratické režimy se velmi různí, ale i to, že Amerika si nebyla - a stále není - jistá, jak provádět buď změny režimů, nebo jejich stabilizaci. Dohromady tyto otázky znamenají, že pokud diktátorský režim padne či je odstraněn, může ho nahradit lepší, stejný, ale i mnohem horší režim. A není možné významněji ovlivnit, který z nich to bude. V Iráku v roce 1958, na Kubě v roce 1959, v Íránu během let 1978-1979 a v Nikaragui v letech 1979 a 1980 byly nedemokratické režimy nahrazeny ještě daleko horšími. To jistě není důvod, proč demokratizaci opustit. Ovšem je to důvod, aby se demokratizace prosazovala opatrně a případ od případu.

Konečně by nás měly nutit k zamyšlení vysoké náklady na ušlé příležitosti. Pokud by demokracie skutečně mohla podkopat všeobecnou podporu protizápadního extremismu, Spojené státy by docela dobře mohly být oprávněny vyhlásit na zdroje, čas a pozornost náročný projekt celosvětové demokratizace. Ale jak jsme viděli, extremismus typu Al-Kajdy získal silnou podporu v některých autoritářsky řízených muslimských zemích, v mnoha jiných ovšem nikoliv. To svádí k tomu, že rozhodující pro podporu násilného protizápadního extremismu je něco jiného než typ režimu. V tom případě by mohl nákladný projekt demokratizace ponechat ono „něco jiného" neurčeným. Přinejmenším by nám uznání faktu, že příčiny násilného extremismu přesahují typ režimu, dovolilo zeptat se, co by jimi mohlo vlastně být.

Sovětský disident a nyní izraelský politik Natan Sharansky nabízí srovnání. Sharansky byl dlouho přesvědčen, že antisemitismus v SSSR byl způsoben totalitním systémem. Očekával, že když se Rusko demokratizuje, antisemitismus zmizí. Ale houževnatost antisemitismu v postsovětském Rusku - o západní Evropě nemluvě - Sharanského přinutila, aby dospěl k názoru, že příčiny antisemitismu leží jinde, ve sférách, které kvůli tomu, že se chybně zaměřil na typ režimu, zůstaly neodhaleny.

Tato analýza má dva aspekty. Za prvé naznačuje, že by demokratizace neměla být vyhrocena na úroveň naléhavého, globálního principu a naopak by měla být prosazována výběrově (jak dosud - což je třeba uznat - činí Bushův kabinet). V roce 1979 Kirkpatricková uvedla, že tlaky na demokratizaci byly charakterizovány přílišným uplatňováním dvojího standardu, neboť větší snaha se vyvíjela v případech podkopávání autoritářských režimů spřízněných se Spojenými státy než v případech daleko brutálnějších a nepřátelštějších totalitních režimů. Dnes spočívá riziko spíše v jednotném standardu, který zachází se všemi nedemokratickými režimy jako se zdroji ohrožení bezpečnosti, přičemž ve skutečnosti se nedemokratické režimy mezi sebou liší. Tím, co dnes potřebujeme, je přísné rozlišování mezi nedemokratickými režimy, které plodí radikalismus, a těmi, u nichž k tomu nedochází.

Za druhé tato analýza značí, že zároveň s vysoce výběrovou demokratizací je třeba zjistit, jaké příčiny skutečně považujeme za zdroj extremistické ideologie. Je rozhodující si uvědomit, že islámský extremismus například nalezl úrodnou půdu ve většině evropských rozvinutých průmyslových demokracií. Tato diskuse je v současné době pouze v začátcích, ovšem je stejně naléhavá jako boj s již vykrystalizovanými teroristickými skupinami. Spíše než se zaměřovat pouze na typ režimu je třeba vzít v úvahu to, že přibývá vahhábitů, nebezpečně omezenou úroveň americké diplomacie či zvláštní dynamiku autoritářských systémů a demokratizaci v určitých zemích, která radikalizaci urychluje či zpomaluje. Ke spolehlivějším závěrům nedojdeme, dokud středem svého myšlení neučiníme právě tyto otázky.

Je ironií, že toto všechno je ve skutečnosti pro politiku Spojených států v Iráku dobrou zprávou. V případě, že by v něm intervence Spojených států nevytvořila stabilní demokracii, může být jejich bezpečnost podstatně zvýšena. Takový režim by snadno mohl trvale udržovat mírové vztahy se Spojenými státy, nepodporoval by terorismus a pravděpodobně by nemusel zplodit extremismus. Přitom byl Irák ideálním kandidátem selektivní demokratizace, neboť by se jen velmi těžko měnil v ještě horší režim. Saddám nebyl obyčejný diktátor, nýbrž jeden z prvotřídních genocidních vládců druhé poloviny 20. století, který představoval skutečnou hrozbu pro blaho svých sousedů a celého mezinárodního systému. Nejméně v některých případech je svrhnutí tyrana nepopiratelně dobrá věc.

Z časopisu National Interest, podzim 2004, přeložila Vladimíra Baumová.