Atlantický příkop

Jacques Chirac udeřil hřebík na hlavičku: „Zhroucení evropského projektu posílí jen naše nepřátele v anglosaském světě!" Dá se tomu rozumět i opačně: „Oslabení Ameriky je maličkost, která nás, Evropany, vždy potěší."

Mnozí si již dávno povšimli, že postoj k irácké válce není ani hlavním, ani jediným rozporem ve vztazích mezi Amerikou a Evropou. Klasické protiválečné protesty tentokrát spíše manifestovaly vzájemné neporozumění bytostnější povahy, byly vyhřeznutím protikladů hlubinného založení, jež nejodvážnější myslitelé neváhají označit za projevy dvou rozlišných, ba i navzájem nepřátelských civilizací. Bývalý ministr financí Francie, socialista Dominicque Strauss-Kahn, spatřil v evropských protiválečných protestech porodní stahy, jež přivedou na svět nový evropský národ. Dva čelní evropští filozofové, Jacques Derrida a Jürgen Habermas, ve svém společném prohlášení zdůraznili několik klíčových prvků, jimiž se evropská identita liší od americké. Jsou mezi nimi: důsledně dodržovaný princip nereligiózního státu, aktivní hospodářský intervencionalismus, jehož pomocí stát „napravuje vrozené vady" tržní společnosti, rezignace na zásadu národní suverenity a nahrazení tohoto „anachronismu" mezinárodním právním řádem.

Transatlantický svár zplodil rozsáhlou politologickou literaturu. Robert Kagan, jedna z nejvýraznějších postav současné americké politologie, v knize Ráj a síla vysvětluje nepřekonatelné rozdílnosti tím, že Američané mají mentalitu válečníka Marse, zatímco Evropanům je bližší zženštilá Venuše. Podle Kagana jsou Američané náchylnější k použití vojenské síly především proto, že americká vojenská moc byla v minulosti pravidelně nasazována kvůli cílům, které byly a jsou vnímány jako morálně ospravedlnitelné. Občanská válka v USA, první a druhá světová války a studená válka jsou dodnes zdrojem národní hrdosti. Ani vietnamská válka neotřásla tímto vztahem, o čemž svědčí fakt, že demokratický prezidentský kandidát John Kerry právem udělal ze své válečné minulosti předvolební trumf. Oproti tomu evropské vědomí je dodnes značně určováno nesmyslnými jatkami první světové války a v Německu katastrofou nacismu. Po roce 1945 Němci po několik desetiletí přestavovali mravní základy své mentality, zatímco svou suverenitu fakticky delegovali skupině mezinárodních institucí a ze svých dětí vychovávali pacifisty. Není divu, že tyto děti, nyní již dospělé, nejsou s to nadchnout se pro americkou strategii preventivní války. Sociolog, profesor všech možných univerzit a ředitel Ústavu mezinárodních studií v Berkeley Seymour Martin Lipset ve svém díle Americká výlučnost vymezuje příkop mezi Spojenými státy a Evropou v těchto charakteristikách: „Američané mají větší sklon k religiozitě, mají menší důvěru ve stát, připouštějí větší ekonomickou nerovnost výměnou za větší individuální svobodu, kladou větší důraz na hospodářský růst, jsou citlivější k otázkám národní suverenity, mají jiný pohled než Evropané na právo občanů vlastnit zbraň a na trest smrti." Jsou i tací, kdož odvozují postojové rozdílnosti od příklonu Evropy ke starořecké mytologii zdůrazňující smyslný přístup k životu, zatímco Amerika podědila starořímský mýtus, republikánský a imperiální. Římský antický mýtus je sebeobětavý, s vysokým občanským nasazením, s legionářským kultem cti, zatímco mýtus řecký je požitkářský - pastorální idylka, veršování ve stínu olivovníků, filozofické dišputace, bakchanálie, smyslné rozkoše a nekonvenční sex.

Skutečně, jak máme rozumět tomu, že ať se řeč stočí na cokoli - na trest smrti nebo klonování, geneticky upravené potraviny nebo fungování Mezinárodního trestního tribunálu, na Kjótský protokol nebo zacházení se zajatci na základně v Guantanámu - vždy to skončí nesmiřitelným zaklesnutím do sebe? Můžeme to stále ještě nahlížet jako drobná nedorozumění mezi spojenci, jež sdílí společné bazální hodnoty tak, jak tomu bylo v minulosti, třeba v dobách studené války? Vždyť i v padesátých letech byla krátká epizoda transatlantického ochlazení (kvůli válce v Suezském průplavu) a v osmdesátých letech (kvůli rozmístění raket středního doletu). Nebo dnešní kontradikce signalizují spíše neodvratný rozpad systému, jenž se vytvořil na Západě v období studené války, a návrat ve vztazích Evropy se Spojenými státy k mocenským poměrům typickým pro 19. století?

Známý britský politolog Timothy Garton Ash, u nás proslulý zejména svými pracemi o postkomunistické transformaci východní Evropy, přispěl k polemice novou knížkou Svobodný svět: Amerika, Evropa a překvapivá budoucnost Západu. Ash nesouhlasí se žádným s výše jmenovaných autorů a nabízí optimističtější pohled na svět, v němž transatlantický svár není jevem ani trvalým, ani nutným. Zdůrazňování rozdílností, podle něho, příliš zjednodušuje a pokrucuje skutečnost, neboť navozuje představu, že na každé straně Atlantiku panuje jednotný názor. Ve skutečnosti, píše Ash, se Evropané dělí na euroatlantisty a eurogaullisty: ti první trvají na pevných politických svazcích se Spojenými státy a jsou znepokojeni etatistickými tendencemi Evropské unie, kdežto ti druzí spatřují v EU konkurenceschopnou protiváhu Spojeným státům a trvají na bruselské verzi státu všeobecného blahobytu. Také mezi Američany existuje dělítko - na rudé a modré voliče, přičemž, pode Ashe, atlantistické straně v Evropě odpovídá modrá (rozuměj levicová) strana amerického politického spektra. Vice versa, takové čistě americké vlastnosti jako antietatismus, hájení práva na osobní zbraně a neskrývaná nechuť k mezinárodním organizacím jsou příznačné především pro stranu „rudých", jejíž přívrženci zpravidla hlasují pro republikány.

Tím tedy vzniká politický diagram, kde se dvě poloviny částečně překrývají. Nevadí, že v Evropě není nikoho, kdo by připomínal republikány, a v Americe nejsou socialisté, tam i onde existuje jakýsi ekvivalent amerických demokratů. Právě s tímto „polem vzájemného přesahu" spojuje Ash „překvapivou budoucnost", kterou slibuje v názvu knihy. Je to prostor, kde Amerika Johna Kerryho potkává Evropu atlantistů. Tyto dvě síly mohou, jak si přeje Ash, vybídnout USA k většímu multilateralismu a Evropu k těsnější transatlantické spolupráci.

Aby svou vizi přiblížil, nabízí Ash celou sadu společných projektů. Jsou mezi nimi politická reforma Blízkého východu, kde, jak se domnívá, se Američané a Evropané liší pouze používanými prostředky k dosažení stejných cílů; překonání ekologických hrozeb, jako je globální oteplování a - ze všeho nejdůležitější - boj s globální chudobou a hospodářskou zaostalostí. Právě v posledním bodě vidí Ash hlavní zdroj světového terorismu a nejplodnější nivu pro transatlantickou spolupráci a společné plánování. I když pomineme otázku užitečnosti sjednocujícího procesu na základě programu popsaného Ashem, pořád ještě zůstává pochybnost ohledně možnosti jeho praktické realizace. Nejenže je představa, že jakákoli republikánská administrativa učiní z ekologické problematiky nebo boje s globální chudobou středobod své zahraniční politiky, jen zbožným přáním, ale jsou vážné důvody domnívat se, že také jakákoli demokratická administrativa, v čele s Johnem Kerrym nebo bez něj, bude mít nepřekonatelné potíže v dosažení konsensu s euroatlantisty.

Pochybovačné argumenty shrnul ve své polemice s Timothy Gartonem Ashem slavný americký futurolog Francis Fukuyama. První pochybnost je spojena s vnímáním hrozeb. Společný akční program nabízený Ashem vynechává jako nepodstatnou válku s terorismem, která je a nutně bude prioritní starostí každého budoucího pána Bílého domu. Zatímco Američané vidí naši dobu jako epochu nihilistického terorismu spojeného s hromadnými oběťmi, Evropané jsou zvyklí pokládat 11. září za jednotlivý, zdárně provedený teroristický čin, jeden z mnoha, jež znají ze své zkušenosti s IRA nebo brigádou Baader-Meinhoff. I přesto, že islámský radikalismus paradoxně ohrožuje Evropu více než Spojené státy, mnozí Evropané v něm dodnes vidí spíše podružnou nepříjemnost než smrtelnou hrozbu. Druhou iluzí je představa o společném a nerozdílném úsilí v uskutečnění politických reforem na Blízkém východě. Rozdíly v přístupu k palestinsko-izraelskému konfliktu sahají hluboko do minulosti a budou bránit svorné spolupráci i v budoucnosti. Jak demokraty, tak republikány v USA spojuje víra v to, že úmluvy z Camp Davidu byly mimořádně výhodné pro Palestince a že vinu za zhroucení mírového procesu nesl jednoznačně Jásir Arafat. Evropané mají na věc jiný názor a hrubě se mýlí, pokud věří, že některá příští demokratická administrativa pouze posune hodinové ručičky zpátky, dejme tomu k začátku mírového procesu v Oslo. Poslední nedorozumění z těch, co uvádí Fukuyama, se týká kreditu důvěry vůči Americe. V minulosti Spojené státy vždy vykompenzovávaly faktickou neschopnost Evropanů podnikat kolektivní akce. Názorně se to projevilo během událostí na Balkáně, kam před deseti lety americká diplomacie a ozbrojené síly byly doslova povolány Evropany neschopnými udělat pořádek ve vlastním domě. Právě tato neschopnost byla důvodem nepříliš uctivého zacházení amerických oficiálních představitelů s nimi vpředvečer irácké války.

Leč uznání legitimity amerických zásahů je zcela odvislé od jejich úspěšnosti. Spojené státy zůstávaly respektovaným lídrem, dokud byly schopny položit srbskou státní moc bez jakýchkoli vlastních ztrát. Avšak staly se v očích Evropanů namyšleným unilateralistou ve chvíli, když nedokázaly nalézt zbraně hromadného ničení a uvízly v šarvátkách s iráckými insurgenty.

Ash má pravdu, když tvrdí, že pokud třenice mezi americkými oficiály a eurogaullisty budou nadále sílit, neodvratný rozkol se může stát proroctvím, které se naplní jen proto, že bylo vyřčeno. Avšak má pravdu i Fukuyama, když oponuje, že soustava společných zájmů srovnatelných s těmi, jež kdysi existovaly tváří v tvář všudypřítomné sovětské hrozbě, nevzniká z pouhého zbožného přání. Faktem zůstává, že Američané se stále více angažují v těch regionech světa, kde jejich zájmy nejsou totožné s evropskými a kde se pojetí suverenity a legitimity mezinárodních organizací radikálně liší od evropských představ. Nelze vyloučit, že nějaké „osudové" události v budoucnu, na způsob velkoformátového teroristického útoku v Evropě nebo tektonických posunů v americké politice, znovu stmelí rozbitý hrnek západní jednoty. Avšak ti Evropané, kteří za viníka vzniklých trhlin pokládají George Bushe, brečí na špatném hrobě.

Francis Fukuyama si vysloužil vavříny uznání tím, že se v minulosti dokázal elegantně a jasnozřivě mýlit. Jeho omyly vždy byly podnětné. Jeho spor s Timothy Gartonem Ashem je klasický spor optimisty s pesimistou. V tom sporu, jak známo, si pesimista myslí, že situace je tak špatná, že už nemůže být horší, zatímco optimista věří, že může být mnohem hůř.