Antiparoubkismus

Osm povolebních měsíců spojených s vyjednáváním o nové vládě skončilo. Výsledkem je pozměněná tvář české politiky. Tento děj se odehrál na politickém půdorysu, který zpočátku nakreslila česká levice.

Když se v létě 2005 stal předsedou české vlády Jiří Paroubek, zvolil zcela odlišnou strategii než jeho sociálně demokratičtí předchůdci. Pozval si do premiérského sídla v pražské Kramářově vile vedení komunistické strany a společně dohodli obrysy strategického partnerství.

Dvojí konsensus

Celý podzim 2005 a jaro 2006 pak bylo ve znamení silových hlasování těchto dvou stran, která popřela dosavadní dělení na vládu (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU) a opozici (ODS, KSČM). Programově byl v některých případech (Rathova verze zákona o neziskových nemocnicích, spojená s faktickým vyvlastňováním) narušen křehký konsensus mezi pravicí a levicí, který byl minimálně od konce devadesátých let dodržován. Jinak řečeno, pravice sice často kritizovala socialistické zákony, ale tyto normy nikdy neměly likvidační ráz vůči její voličské klientele. Tato "tichá dohoda" nyní padla.

Jiří Paroubek šel ale dál a oznámil, že ve vztahu ke komunistům bude novým Mitterandem, francouzským prezidentem, který nejdříve nepřímo a později otevřeně vtáhl komunisty do vládní spoluodpovědnosti a utlumil jejich antisystémový náboj. Předseda ČSSD si ale nepovšiml jisté podstatné odlišnosti - francouzští soudruzi sice patřili ke stalinističtější části komunistického světa, ale neměli možnost si vyzkoušet své přístupy přímo v praxi. V minulosti prostě nikoho nevraždili a nemučili, takže si v obecném povědomí nenesli tak negativní náboj jako jejich české protějšky. Jiří Paroubek svým "mitterandovským" tažením začal být u vlivné části české společnosti vnímán jako ten, který se snaží resuscitovat dobu znamenající pro podstatnou část lidí dodnes záporné znaménko. V tomto smyslu podruhé porušil křehký polistopadový konsensus.

Výsledkem dvojího porušení tabu bylo, že český politický svět se rozpadl na dva světy: sjednocující se levici a ty ostatní. Tento moment se také v posledních dvou měsících stal hlavním obsahem volební kampaně a zcela vytěsnil programové otázky daní, sociálního státu a bezpečnosti. V posledních týdnech se dokonce vyhranil do podoby malého referenda o Jiřím Paroubkovi. Tato nová společenská situace dokonale nahrála vedení ODS v čele s Mirkem Topolánkem, které se do té doby topilo v chaotickém těkání spojeném s křečovitým předváděním volebního programu. Topolánek na tuto vlnu naskočil a stal se mluvčím nelevicové části společnosti. Výsledky voleb pak naznačily, že ODS byla vnímána jako reprezentant širšího společenského spektra než v uplynulých deseti letech. Někde tam se zrodil antiparoubkismus jako nová jednotící ideologie části české pravice a vůbec nelevicového světa. Během uplynulých osmi měsíců prošel mnoha zkouškami, ale vždycky se k němu jeho protagonisté rádi vrátili. Nakonec se stal i základním pojivem současné vlády.

Rizika antiparoubkismu

Prvním nebezpečím antiparoubkismu pro českou pravici je jeho odvozenost. Příliš se fixuje na osobu dosavadního předsedy ČSSD. V uhranutí z jeho vlastností mu dává daleko větší politický význam než reálně má. Typicky to vyjádřil Miroslav Macek: "Od okamžiku, kdy se ve vrcholové politice objevil Jiří Paroubek, biju na poplach a jen se divím, jak lidé nevidí, neuvědomují si, jsou lhostejní k tomu, jak nebezpečný člověk to zásluhou svých osobnostních vlastností je. V dobách klidných, běžných, nekrizových to nemusí vadit, ovšem v okamžicích krizových situací ve světě by se nám to mohlo zatraceně nevyplatit. Historie dává příkladů více než dosti. Proto jsem přesvědčen, že lidé typu Jiřího Paroubka nemají v politice co dělat a občané a zvláště politici by měli vyvinout podstatně větší úsilí, aby takové lidi z politiky odstranili."

Antiparoubkismus politicky kopíruje proměnlivé taktické postupy předsedy ČSSD a ztrácí tak ze zřetele vlastní cíle a priority, zvláště programové. Tento étos ve skutečnosti znamená dobrovolné přistoupení na politiku menšího zla, zaměřující se více na styl než podstatu. Jinak řečeno, není podstatné, co děláme, ale hlavně že jsme zabránili tomu, že to nedělá Paroubek. Kdybychom tu nebyli my, přijdou k moci daleko horší typy.

Nástroj diskreditace

Antiparoubkismus je mobilizační ideologie, založená na strachu z jednoho člověka a bojovném soupeření s ním a jeho politickou stranou. Vedlejším efektem je, že se jeho protagonisté podobně projevují i dovnitř ODS. Antiparoubkismus se tak často přeměňuje v nástroj diskreditace oponentů. Ukázalo se to v uplynulých osmi měsících několikrát, například když někdo navrhl jiné varianty povolebního postupu, které nutně nemusely znamenat přímou vládu s ČSSD. Rychle byl ukřičen a dostal nálepku příznivce velké koalice a vůbec člověka, který chce dělat temné kšefty někde v zákulisí. Jak napsal premiérův poradce Martin Schmarz v časopise 51 Pro: "Velká koalice je v povědomí mnoha lidí u nás synonymem spojení ,velká korupce'. Právem. (...) Pro jisté lidi velká koalice znamená naději na záchranu před kriminálem či ztrátou majetku."

Podobné útoky jsou dnes částí vedení ODS adresovány i lidem, kteří jen zpochybňují Topolánkovu povolební politiku, aniž by měli politické cíle nebo chtěli někoho korumpovat. To je další úskalí antiparoubkismu - ve snaze vést svatou válku proti "zlu" utlouká všednodenní politickou diskusi a nahrazuje ji vyděračským heslem "kdo není s námi, je proti nám." V jistém smyslu je to velmi pohodlná výmluva, jakýsi paraván, za nějž se dají dokonale skrýt vlastní politické chyby a omyly. Kritizovat Topolánka ale může překvapivě znamenat pouhou kritiku Topolánka, například za jeho vyjednávací schopnosti. Pro antiparoubkovce je to ovšem jen hra vlivových centrál, hovořících v něčím zájmu. Jestliže sociálně demokratický předseda zavedl po volbách v poslaneckém klubu ČSSD paranoickou atmosféru vnějšího ohrožení, začínají někteří antiparoubkovci objekt své kritiky podvědomě napodobovat.

Zpětné zdůvodnění

Antiparoubkovci v ODS žijí v představě, že dělení na klasickou pravici a levici pominulo. Nicméně paroubkismus, natož antiparoubkismus není žádná dlouhodobá strategie. Je to dobová pozice daná strategií předsedy ČSSD, která tradiční dělení na pravici a levici překryla jen dočasně. Podstatnější je, že z ODS se pod vlivem paroubkismu jako všeprostupující ideologie vytrácí povědomí o liberálních a konzervativních přístupech. Všechno nahrazuje mobilizační antiparoubkismus jako odpověď na všechny politické otázky. Ve skutečnosti je to paklíč. Lze jím otevřít každý politický problém, ale důležité otázky dneška nevysvětluje, nýbrž jen zplošťuje.

Někteří lidé z okolí Mirka Topolánka tento nový trend označují za budování všeobčanské strany typu "catch-all". Jinak řečeno, že budují partaj zapojující všechny segmenty středopravicového světa do utváření politiky ODS. Nic proti tomu. Jistě by uvedené snažení bylo záslužné, kdyby nešlo spíše o vedlejší a nechtěný produkt před- a povolební situace. Jakési zpětné sebezdůvodnění. Pokusme se dnešní situaci otočit, kdyby ze dne na den zmizel referenční politický bod v podobě Jiřího Paroubka? Nebo snad chtějí čeští liberálové a konzervativci stavět celou politiku na vymezování vůči jedné osobnosti? Pak ovšem přestanou být představiteli pravice a transformují se do podoby amorfních antiparoubkovců hrajících podle not, které jim vnutil někdo jiný. Být pravičákem znamená být také antiparoubkovcem, ale nejenom to. Stejně jako neokonzervativci ve Spojených státech jsou pouze jednou součástí velkého proudu americké pravice.

V centru zájmu antiparoubkovců z vedení ODS nejsou prioritně daně, reformy veřejných rozpočtů a penzí, ale bezpečnostní problematika. Mnozí z nich jsou traumatizovaní obdobím, kdy v čele ministerstva vnitra a státu stál Stanislav Gross, který zde zavedl hry bez hranic, jež někdy dopadly i na jejich hlavu. Následně došlo k emancipaci mnoha tajných služeb a speciálních policejních útvarů, kterou jsou nyní autonomní silou v českém politickém systému. Určití lidé se stále více pletou do některých vládních rozhodnutí, účelově manipulují veřejným mínění a mají tendenci stavět se nad politiky, například při sestavování vlád. Bude zajímavé sledovat, jestli antiparoubkovci využijí těchto služeb k potírání svých protivníků, nebo zde nastolí civilizované poměry. Kdybych měl použít jejich slovník, řekl bych, že kdo s kriminálníky bojuje kriminálními metodami, sám se nakonec stává kriminálníkem. To je vůbec největší úskalí antiparoubkismu jako taktiky menšího zla - postupně přijímá metody svého soupeře a nakonec se stává větším zlem, které je od toho menšího k nerozeznání.